ECLI:CZ:US:2010:4.US.1438.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1438/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Horákovou AK Týnská 21, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 9 C 503/2003-343 ze dne 30. 12. 2009 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 287/2010-353 ze dne 10. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost postupně doplněná tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - bez hlubší ústavněprávní argumentace - zejména namítá, že soudy nesprávně zhodnotily jeho majetkové poměry, když vyzvedly toliko příjmy stěžovatele, aniž uvážily, že má vyživovací povinnost nejen ke svým dvěma dětem a manželce, ale také k sobě samému. Musí rovněž uhrazovat různé půjčky, které mu vznikly v rámci jeho předchozího podnikání. Neosvobozením od soudních poplatků soudy odepřely stěžovateli možnost domáhat se ochrany svého práva před soudem, čímž porušily zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2542/08 ze dne 29. 12. 2008 a mnohé další). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], v rozhodnutích obecných soudů, shora citovaných, nelze spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy. Tato rozhodnutí jsou též v naprosto dostatečném rozsahu v intencích ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na které odkazují, odůvodněna. Ústavní soud se s nimi ztotožňuje a nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na ně pro stručnost pouze odkazuje. Podle názoru Ústavního soudu lze uzavřít, že svým přezkumem citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že oba soudy zvažovaly jak příjmy, tak výdaje stěžovatele, a to při zohlednění zázemí stěžovatelovy rodiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu