ECLI:CZ:US:2010:4.US.1460.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1460/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 5352/2008-132, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2007 č. j. 37 C 39/2005-92 byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhal z titulu ochrany osobnosti náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč v souvislosti s průtahy způsobenými v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 26 E 1166/97 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Ke stěžovatelem podanému odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2007 č. j. 1 Co 181/2007-107 uvedený rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil a stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 5352/2008-132 odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas s právním názorem obecných soudů, které svými rozhodnutími odmítly poskytnout soudní ochranu jeho právu. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že pokud čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví, že "podmínky a podrobnosti upravuje zákon", pak to nemůže znamenat, že jestliže zákonodárce teprve v roce 2006 přijal normu, která výslovně řeší možnost náhrady nemateriální újmy i za průtahy v soudním řízení, nelze ústavní právo na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v soudním řízení uplatňovat i za období před přijetím této normy. Stěžovatel má za to, že výklad osobnostních práv chráněných ustanoveními §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník."), provedený obecnými soudy je restriktivní s ohledem na normy nejvyšší právní síly (čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny), kdy ochranu ústavních práv nelze neposkytnout s odkazem na to, že stát neupravil způsob jejich uplatňování. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stěžovatelem v ústavní stížnosti napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 39/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 5. 3. 2009, jež stěžovatel napadá v ústavní stížnosti.
6. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
7. Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisového materiálu, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
8. Ústavní soud předně uvádí, že se obdobnou ústavní stížností stěžovatele podanou ve vztahu k jinému občanskoprávnímu řízení již zabýval na základě jeho návrhu vedeného pod sp. zn. III. ÚS 608/08 a v tomto ohledu předesílá, že se nijak nemíní odchýlit od svých dříve přijatých závěrů, týkajících se náhrady nemateriální újmy za průtahy v soudním řízení cestou ochrany osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku tak, jak je Ústavní soud vyjádřil i ve vztahu k výše zmíněné dřívější stěžovatelově ústavní stížnosti v odmítavém usnesení ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 608/08, ale i v dalších svých rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 428/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud ve svých předchozích rozhodnutích, týkajících se možnosti náhrady škody za nemateriální újmu zcela nevyloučil možnost domáhat se náhrady nemateriální újmy i dle ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku, jednalo se o zcela jinou situaci (např. újma způsobená úmrtím blízké osoby, nezákonné trestní stíhání a omezení osobní svobody), kdy zásah byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 265/2005 Sb.). Vzhledem k tomu, že o obdobný případ se v projednávané věci nejedná, Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení základních práv stěžovatele z důvodů nesprávného výkladu a aplikace předpisů jednoduchého práva vykazujícího znaky libovůle.
10. Ve vztahu ke stěžovatelem napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud uvádí, že se dovolací soud věcí zabýval z hlediska přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž své závěry, dle nichž se ve věci nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, podrobně odůvodnil, jak konstatuje v ústavní stížnosti i sám stěžovatel. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval a stěžovatel ostatně v tomto směru ani žádné námitky neuvádí.
11. Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu