ECLI:CZ:US:2010:4.US.1526.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1526/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky JUDr. I. Z., zastoupené JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem Žižkova 12/309, 371 22 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009 č. j. 22 Cdo 183/2008-358, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
S poukazem na blíže rozvedená tvrzení o chybné interpretaci §143a odst. 1 obč. zák. ze strany Nejvyššího soudu, v důsledku toho rovněž na tvrzení o porušení ústavních kautel a svých ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 4, čl. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku jmenovaného soudu ze dne 3. prosince 2009 č. j. 22 Cdo 183/2008-358, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2007 č. j. 8 Co 2730/2006-310, ve znění usnesení ze dne 16. srpna 2007 č. j. 8 Co 2730/2006-328, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v kontextu napadeným rozsudkem nastoleného procesního stavu namítla, že o její záležitosti bude opět rozhodovat Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, případně Okresní soud v Českých Budějovicích a vyloučit nelze ani opětovné rozhodování Nejvyššího soudu. Takto považuje řízení před obecnými soudy pro vázanost právním názorem Nejvyššího soudu za nehospodárné, neefektivní a celý soudní proces prodlužující, pročež se (pro neodmítnutí jejího návrhu pro nepřípustnost, resp. opožděnost) domáhala aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný (nestanoví-li citovaný zákon jinak).
Za dané procesní situace, jak zřejmo, nejsou (co do materiálního důsledku) vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, když se předmětná věc (v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu) objektivně znovu "navrátila" do stadia odvolacího řízení, přičemž není pravomocně skončena.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., jehož aplikace se stěžovatelka dovolává, umožňuje sice za splnění v něm uvedených podmínek ingerenci Ústavního soudu do dosud nepravomocně skončeného řízení; to však (mimo jiné) za (kumulativního) předpokladu, že v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům. Jinak řečeno, samotný průběh řízení v mezích zákonného pořadu práva, jejž stěžovatelka naznačuje, navzdory nikoliv neodůvodněnému předpokladu "dalšího prodloužení předmětného soudního sporu", naplnění uvedené zákonné podmínky nezakládá a z povahy věci ani založit nemůže.
Z toho důvodu byl její návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
Pavel Holländer
soudce zpravodaj