ECLI:CZ:US:2010:4.US.1562.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1562/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 o ústavní stížnosti společnosti Vodovody a kanalizace Břeclav, a. s., se sídlem Čechova 23, 690 11 Břeclav, zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem, AK se sídlem Jakubské náměstí 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 26. 6. 2009 č. j. ÚOHS-S341/2006-7652/2007/530-Va/ABr a předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 1. 2010 č. j. ÚOHS-R110/2009/VZ-332/2010/PMo a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2010 č. j. 62 Af 11/2010-54 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a obecného soudu pro porušení práva na soudní přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotveného v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu ukládání trestu dle pozdějšího zákona, je-li příznivější, a to dle článku 40 odst. 6 Listiny, porušení principů materiálního právního státu garantovaných článkem 2 odst. 2 a 3 Listiny, článkem 3 Listiny, článkem 2 odst. 2 a článkem 4 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 26. 6. 2009 č. j. ÚOHS-S341/2006-7652/2007/530-Va/ABr rozhodl, že stěžovatelka jako zadavatelka veřejné zakázky nesplnila povinnost stanovenou ustanovením §39 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, (výrok I.) a dopustila se správního deliktu dle §102 odst. 1 písm. b) téhož zákona (výrok II.), za což jí byla uložena pokuta ve výši 50.000 Kč (výrok III.). Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 7. 1. 2010 č. j. ÚOHS-R110/2009/VZ-332/2010/PMo rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže potvrdil a stěžovatelčin rozklad zamítl. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2010 č. j. 62 Af 11/2010-54 řízení o stěžovatelčině správní žalobě zastavil, neboť stěžovatelka v soudem stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek; toto rozhodnutí bylo stěžovatelce - dle jejího tvrzení - doručeno dne 11. 3. 2010.
Stěžovatelka namítá, že byla sankčně postižena za jednání v souladu se zákonem a že odkaz v odůvodnění rozhodnutí na rozhodnutí v dané otázce nepřípadná nahrazuje věcnou argumentaci, přičemž tyto vady způsobují nicotnost napadeného prvostupňového správního rozhodnutí, jíž se však krajský soud nezabýval, ač k tomu byl povinen z moci úřední, nýbrž přezkum podmínil zaplacením soudního poplatku, tedy pojal ochranu zákonnosti jako poskytnutí služby obchodního charakteru. Dále stěžovatelka upozorňuje na nebezpečí vzniku újmy na její straně, protože zůstanou-li napadená rozhodnutí nedotčena, bude nucena vrátit poskytnutou dotaci na realizaci veřejné zakázky, v důsledku čehož bude pro stěžovatelku úhrada díla v plném rozsahu likvidační. Stěžovatelka připouští, že vzhledem k administrativnímu pochybení, díky němuž nezaplatila včas soudní poplatek, neuplatnila kasační stížnost; má však za to, že její podání by bylo systémově neefektivní a že splnila podmínku vyplývající z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť případů, kdy správní soud nesplní povinnost zabývat se nicotností napadeného rozhodnutí správního orgánu na počátku soudního řízení bez ohledu na zaplacení soudního poplatku, existuje velké množství.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím je podaný návrh návrhem opožděně podaným a současně nepřípustným.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 110/94, Sb. n. u., sv. 2, str. 255); zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
Uvádí-li stěžovatelka, že jí bylo usnesení Krajského soudu v Brně doručeno dne 11. 3. 2010, lhůta k podání ústavní stížnosti jí uplynula dnem 10. 5. 2010, a proto ústavní stížnost předloženou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2010 je nutno hodnotit jako návrh opožděně podaný.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy).
Stěžovatelka tím, že nesplnila včas svou poplatkovou povinnost, zavinila nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jejího práva ve smyslu výše vyloženém, neboť její věc nemohla být meritorně projednána v rámci správního soudnictví. Ústavní stížnost je tedy také nepřípustná, přičemž důvody pro neodmítnutí ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dány nejsou. Toto ustanovení představuje výjimku ze zmiňované zásady subsidiarity, a proto je třeba ho vykládat restriktivně. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele znamená, že řešená otázka bude mít dopad na širší okruh případů, nese znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (srov. Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - komentář, 2. vydání. C. H. Beck, Praha 2007, str. 577). Stěžovatelčino tvrzení o nicotnosti správního rozhodnutí tuto podmínku nesplňuje, nehledě na to, že nejsou-li dány podmínky řízení, mezi něž patří i zaplacení soudního poplatku, nelze vést řízení ve věci samé a tedy ani z jakéhokoli důvodu přezkoumávat napadené rozhodnutí. V dalším odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 1561/10 v obdobné stěžovatelčině věci.
Z důvodů výše vyložených odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě a jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj