ECLI:CZ:US:2010:4.US.1580.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1580/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Z. P. a V. P., zastoupených JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 38, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 77/2008-101 ze dne 25. února 2010, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 457/2006-61 ze dne 22. prosince 2006 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 11 C 591/2002-48 ze dne 21. června 2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé, s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 a čl. 4 Listiny, práva na rovnoprávné postavení subjektů právních vztahů dle čl. 1 Listiny a práva na přístup k soudům, domáhali zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 11 C 591/2002 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kolíně usnesením č. j. 11 C 591/2002-48 ze dne 21. června 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zastavil řízení, kterým se stěžovatelé domáhali na M. D. a V. D. (dále jen "žalovaní") vyklizení jimi užívaného bytu ve vlastnictví stěžovatelů a uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 4.860,- Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze usnesením č. j. 24 Co 457/2006-61 ze dne 22. prosince 2006 připustil změnu žaloby stran specifikace bytu užívaného žalovanými, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.355,- Kč. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 77/2008-101 ze dne 25. února 2010 zamítl a uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč.
Porušení svých základních práv spatřují stěžovatelé v nesprávné interpretaci a aplikaci hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to ust. §37 odst. 1 a odst. 2, §39 a §40 odst. 1 občanského zákoníku pokud jde o výklad platnosti právních úkonů, ust. §159a odst. 5 občanského soudního řádu stran výkladu překážky věci pravomocně rozhodnuté a ust. §132 občanského soudního řádu z hlediska vyhodnocení provedených důkazů či jejich neprovedení, resp. nedostatečného přihlédnutí ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Tato svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovateli v opravných prostředcích uplatněnými námitkami. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti představují podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Vzhledem k těmto skutečnostem, nemaje potřebu cokoli dodávat, Ústavní soud v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu