ECLI:CZ:US:2010:4.US.1596.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1596/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ing. J. S. a D. S., zastoupených JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou se sídlem v České Třebové, Čechova 396, adresa pro doručování: Praha 2, Neklanova 30, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3418/2009 ze dne 10. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu a domáhají se jeho zrušení spolu se zrušením rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 547/2008 ze dne 8. 4. 2009.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byl rozhodnutím odvolacího soudu shora označeným v řízení, v němž měli stěžovatelé postavení žalovaných, změněn zamítavý rozsudek soudu I. stupně - Okresního soudu v Benešově sp. zn. 11 C 23/2008 ze dne 15. 7. 2008, tak, že stěžovatelům jako žalovaným byla stanovena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně jako bezdůvodné obohacení částku 120.000,- Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku ohledně části úroků z prodlení byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolací soud pak ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu zamítl, když se v podstatě ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, totiž s tím, že o uzavření kupní smlouvy týkající se nemovitosti stěžovatelů jednal s žalobci realitní makléř E. S. jako přímý zástupce stěžovatelů, což znamená, že jednal jejich jménem a na jejich účet, a porušil-li ústní dohodu uzavřenou mezi ním a stěžovateli tím, že jim žalobci zaplacený rezervační poplatek (žalovanou částku 120.000,- Kč) nepředal, je na stěžovatelích, aby se takovému jednání bránili soudní cestou; není však možné, aby tímto jednáním byli na svých právech kráceni žalobci, kteří neměli důvod pochybovat o tom, že E. S. je přímým zástupcem stěžovatelů. Shodně se soudem odvolacím tak dospěl k závěru, že v tomto sporu subjektem pasivně legitimovaným jsou stěžovatelé a nikoliv jmenovaný makléř. Za správný také považoval výklad odvolacího soudu, který na základě provedeného dokazování zaplacený rezervační poplatek posoudil jako zálohu na kupní cenu s tím, že ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že kupní smlouva mezi účastníky nebude uzavřena, odpadl právní důvod, na jehož základě byla platba v podobě rezervačního poplatku poskytnuta.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost v níž stěžovatelé porušení práva na soudní ochranu a označených článků Listiny a Ústavy ČR v podstatě spatřují v nesprávném posouzení věci, neboť, jak uvádějí, byli odsouzeni vrátit žalobcům částku, kterou od realitního makléře neobdrželi, nikdy nebyli v žádném přímém natož smluvním vztahu se žalobci a soudy tím, jak rozhodly, tento vztah vykonstruovaly. Otázka vrácení žalované částky je dle jejich přesvědčení otázkou posouzení rezervační smlouvy a důvodů, proč nebyla uzavřena kupní smlouva, nikoliv aplikací institutu bezdůvodného obohacení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů napadeným rozhodnutím Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud, který ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., je právě tím soudním orgánem, jenž ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanskoprávním řízení je především povolán k zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování, v odůvodnění svého rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, reagoval na námitky stěžovatelů a vysvětlil, z jakých důvodů považuje závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci stěžovatelů ve sporu za správný. Na zdůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, reagujícího v podstatě i na námitky stěžovateli nyní opakované v ústavní stížnosti, možno odkázat a uzavřít, že v řádně vedeném procesu nebyla napadeným rozhodnutím porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 22. června 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu