ECLI:CZ:US:2010:4.US.1606.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1606/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného Mgr. Petrem Zachem, advokátem Advokátní kanceláře Machánek, Zach a partneři, se sídlem Karlovo nám. 7, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 564/2009-175 ze dne 9. 3. 2010 co do výroku I. v části "Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o nákladech řízení II. a III. mění tak, že žalovanému se jejich náhrada nepřiznává", a do výroku II. tohoto rozsudku a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 7C 294/2008 - 113 ze dne 19. 5. 2009 co do jeho výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich jednotlivých výroků a jejich částí), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i základní ústavněprávní principy, jež jsou zakotveny v čl. 90 Ústavy a v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina").
K věci samé stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č. j. 7C 294/2008-113 ze dne 19. 5. 2009 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka vůči stěžovateli, kterou se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k obchodnímu podílu ve společnosti s ručením omezeným (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že stěžovateli byla ve výroku II. rozsudku přiznána snížená náhrada nákladů řízení přiznaná podle ustanovení §142 odst. 1 a §150 o. s. ř. ve výši 12.852,- Kč za řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. rozsudku byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení o vydání předběžného opatření ve výši 2.380,- Kč. Stěžovatel podal odvolání do výroku II. citovaného rozsudku. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 564/2009-175 ze dne 9.3.2010, kterým byl mj. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo rozhodnuto i o odvolání stěžovatele do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. byl změněn tak, že se stěžovateli náhrada nákladů před soudem prvního stupně nepřiznává a dále krajský soud rozhodl, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (krajský soud o nákladech nalézacího i odvolacího řízení rozhodl opět za použití §150 o. s. ř.).
V rámci vlastní ústavněprávní argumentace pak oběma v záhlaví jmenovaným soudům vytýká, že ho nepoučily o možnosti uplatnění moderačního práva podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), čímž zvláště krajský soud vydal pro stěžovatele překvapivé rozhodnutí a nevytvořil mu prostor, aby se mohl k jím zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit. Stěžovatel má rovněž za to, že oba soudy využití moderačního práva, jakožto výjimečného institutu, nedostatečně odůvodnily.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se rovněž ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 633/05 dostupné pod http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné pod http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 619/2000, N 79/22 SbNU 165).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující:
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy použití §150 o. s. ř. nedostatečně odůvodnily, pak této námitce Ústavní soud nemůže rozhodně přisvědčit. Naopak se domnívá, že jejich rozhodnutí je nejen dostatečně přesvědčivé, ale také citlivě reaguje na okolnosti celého případu.
Pokud stěžovatel dále v ústavní stížností tvrdí, že aplikace §150 o. s. ř. byla pro něj překvapivá, resp. že neměl v rámci řízení před obecnými soudy možnost na případnou aplikaci §150 o. s. ř. reagovat, pak již jen z rekapitulace průběhu celého řízení je podle Ústavního soudu zřejmé, že k vydání překvapujícího rozhodnutí zvláště ze strany krajského soudu těžko mohlo dojít. Odvolací soud totiž pro aplikaci §150 o. s. ř. použil v zásadě stejnou argumentaci jako prvostupňový soud. Byl to přitom právě stěžovatel, který napadl odvoláním právní závěry, na nichž okresní soud založil svoje rozhodnutí o nákladech řízení - svoje námitky proti moderačnímu právu tedy stěžovatel mohl vznést. Ostatně i z protokolu o jednání před krajským soudem, jenž stěžovatel učinil součástí přílohy ústavní stížnosti, plyne, že otázka aplikace §150 o. s. ř. zde byla vzpomenuta. Na závěrech právě uvedených nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud v rámci odvolacího řízení zjišťoval hodnotu obchodního podílu, kdy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k němu představovalo meritum sporu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu