ECLI:CZ:US:2010:4.US.1618.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1618/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2010 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, AK se sídlem v Plzni, nám. T. G. Masaryka 25, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 9 To 428/2009 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. 4 T 130/2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 6. 2010 se MUDr. M. K. (dále též "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 130/2006 (dále jen "nalézací soud").
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") podal dovolání k Nejvyššímu soudu. K dotazu Ústavního soudu nalézací soud dne 23. 6. 2010 a právní zástupce stěžovatele dne 28. 6. 2010 uvedli, že dovolání podáno nebylo.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 4. 3. 2010 odvolací soud k odvolání obviněného zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. 4T 130/2006 v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku; dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku a povinnost nahradit oběma poškozeným škodu ve výši 373.582 Kč, resp. 1.276.549 Kč s tím, že se zbytkem nároku se poškozená pojišťovna odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
III.
V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že odvolací i nalézací soud postupovaly při rozhodování v příkrém rozporu se základními zásadami trestního řízení uvedenými zejména v §2 odst. 5, 6 tr. ř., dle nichž orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatel uvedl, že v průběhu trestního řízení byli postupně přizváni tři znalci z oboru doprava, z nichž první "odmítl dále pokračovat v řízení." Další dva znalci přibraní v rozporu s §109 tr. ř. vypracovali znalecké posudky, byli opakovaně vyslechnuti soudy obou stupňů, vypracovali doplněk svých znaleckých posudků a byli opětovně vyslechnuti soudem. Přesto, že závěry obou posudků byly odlišné a znalci se rozcházeli v určení pohybu jednotlivých vozidel a průběhu nehodového děje, soudy pro své rozhodnutí použily znalecký posudek Ing. Š., který byl v rozporu s některými zásadními důkazy, nevyřešil příčinu vyjetí vozidla poškozené do protisměru a vyzněl jednoznačně v neprospěch stěžovatele. Odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč nevzal v úvahu zcela odlišné závěry znaleckého posudku Ing. Ž.
Stěžovatel považoval postup soudu za nezákonný, neboť citované ustanovení trestního řádu (zřejmě ustanovení §109 tr. ř.) předpokládá přibrání jiného znalce až za situace, kdy původní posudek je nejasný nebo neúplný a nebyl ani úspěšný pokus o vysvětlení. Soud "ze dvou znaleckých posudků současně přibraných znalců použil ten, který nejlépe zapadal do soudem vytvořené verze, která však odporuje některým dalším důkazům a dostatečným a logickým způsobem nevysvětluje jednání poškozené."
Závěrem stěžovatel shrnul, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla rozporná s právem na spravedlivý proces a zasáhla do principu právní jistoty a důvěry v právo ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatele, že trestní řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení bylo nespravedlivé v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu a z něho vyvozených právních závěrů, nesprávného postupu při dokazování a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Obecné principy:
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená; zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Úkolem Ústavního soudu také není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení.
Požadavek vyplývající z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny [čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); §2 odst. 2 tr. řádu], zahrnujícím princip in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)].
Ústavní soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Jak vyplývá z konečného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2010, ve věci rozhodoval nalézací soud rozsudkem již dne 20. 8. 2007; k odvolání stěžovatele odvolací soud dne 10. 1. 2008 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu, který doplnil dokazování dle pokynů odvolacího soudu, zejména vyžádal nový znalecký posudek z oboru dopravy, znalce Ing. Š. osobně vyslechl, a to i k dodatku znaleckého posudku. Odvolací soud následně ještě doplnil dokazování o vyjádření druhého znalce Ing. Ž. k doplňku posudku znalce Ing. Š., což nalézací soud neučinil, a doplnil dokazování osobním výslechem obou znalců. Na základě doplněného dokazování pak dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu byla správná a úplná. V odůvodnění svého konečného rozhodnutí pak odvolací soud dostatečně zdůvodnil, proč považoval za nutné vycházet ze závěrů znalce Ing. Š.
Ústavní soud je toho názoru, že nalézací i odvolací soud postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu