ECLI:CZ:US:2010:4.US.1636.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1636/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Přerově, Kratochvílova 43, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 30 Co 348/2009-127 ze dne 24. února 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "soud prvního stupně") v řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti rozsudkem č. j. 10 Nc 150/2007-81 ze dne 19. května 2009 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl, že nezletilý L. K. (dále jen "nezletilý") se svěřuje do výchovy matky - stěžovatelky (výrok I.), otci P. K. (dále jen "otec") uložil připívat na výživu nezletilého částkou 1.500,- Kč měsíčně k rukám matky, vždy do 15. dne v měsíci předem od 1. 1. 2009 (výrok II.), dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2009 v částce 7.500,- Kč otci uložil splácet po 500,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek od měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl o oprávnění otce stýkat se s nezletilým každý sudý měsíc v roce od 12 hodin první neděle v měsíci do 12 hodin čtvrté neděle v měsíci v místě svého bydliště (výrok IV.) určil, že toto rozhodnutí bude účinné i pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilého (výrok V.), uložil povinnost zaplatit České republice k rukám Okresního soudu v Děčíně na nákladech řízení - znalečném otci částku 1.200,- Kč a matce částku 400,- Kč (výrok VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. a části výroku V. o výchově nezletilého tak, že nezletilý se svěřuje na dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů tak, že ve výchově otce bude vždy od první neděle sudého měsíce 12 hodin a ve výchově matky bude vždy do první neděle lichého měsíce 12 hodin, přičemž k předání nezletilého dojde vždy v domácnosti rodiče, který je povinen nezletilého předat druhému z rodičů (výrok I.), ve výroku IV. o styku otce s nezletilým tak, že návrh na úpravu styku se zamítá (výrok II.), v části výroku II. a V. o výživném pro dobu po rozvodu manželství rodičů tak, že otec je povinen platit počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů výživné na nezletilého ve výši 1.500,- Kč jedenkrát za dva měsíce, a to vždy do patnáctého dne každého sudého měsíce v roce předem k rukám matky a matka je povinna platit počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů výživné na nezletilého ve výši 1.000,- Kč jedenkrát za dva měsíce, a to vždy do patnáctého dne každého lichého měsíce v roce předem k rukám otce (výrok III.) a zrušil ve výroku III. a části výroku II. o výživném pro dobu za trvání manželství rodičů a dále ve výrocích VI. a VII. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu, který nezletilého svěřil do střídavé výchovy obou rodičů, neboť podle názoru stěžovatelky pro toto rozhodnutí chyběl právní základ. Soud prvního stupně i odvolací soud podle stěžovatelky očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, hodnocení důkazů a tomu odpovídajících přijatých skutkových závěrů, které stěžovatelka hodnotí jako výraz faktického omylu a logického excesu. Dále stěžovatelka zpochybňuje hodnocení jednotlivých skutkových okolností obecnými soudy. Stěžovatelka v uvedeném postupu obecných soudů spatřuje porušení práva na náležité odůvodnění rozhodnutí soudů, respektive na spravedlivý proces, přičemž se v této souvislosti, se zdůrazněním požadavku na vyloučení libovůle v rozhodování soudů, dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 124/97 a sp. zn. III. ÚS 188/99.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecného soudu, resp. soudů. Stěžovatelka zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obecné soudy se věcí podrobně zabývaly a v řízení postupovaly a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Odvolací soud důvody svého v záhlaví citovaného rozhodnutí v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětluje, přičemž v závěrech odvolacího soudu neshledal Ústavní soud naprosto žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné odvolacím soudem výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a rozhodně nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí které považuje za správné též s ohledem na nezletilého, jehož prospěch a zájem je v projednávané věc na prvním místě.
Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 124/97 je uveden chybně, když pod touto sp. zn. vydal Ústavní soud pouze usnesení a dle stěžovatelkou uvedených údajů o publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu jde zřejmě o nález sp. zn. II. ÚS 124/97) považuje Ústavní soud již s ohledem na výše uvedené za zcela nepřípadné.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu