ECLI:CZ:US:2010:4.US.1639.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1639/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 16. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 1639/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. M. a J. M. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 5 Ao 3/2007, kterým byl odmítnut návrh stěžovatelů na zrušení opatření obecné povahy (změny územního plánu obce).
I. Ve vztahu k výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 5 Ao 3/2007 se ústavní stížnost odmítá.
II. Výrokem II usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 5 Ao 3/2007 bylo porušeno právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. Výrok II a III usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 5 Ao 3/2007 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Účastníci řízení v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neočekával další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
4. Stěžovatelé se předmětnou ústavní stížností domáhají zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl odmítnut návrh stěžovatelů na zrušení opatření obecné povahy. Dne 5. 12. 2006 přijalo zastupitelstvo vedlejšího účastníka usnesení č. 026/2006, kterým vedlejší účastník v části II tohoto usnesení schválil změnu č. 1 územního plánu obce Domousnice, obecně závaznou vyhlášku č. 01/2006, a v části III tohoto usnesení vymezil vedlejší účastník závaznou část změny č. 1 územního plánu obce Domousnice. Stěžovatelé se domnívají, že se jedná o opatření obecné povahy, a proto se obrátili na Nejvyšší správní soud, aby je zrušil, ten však návrh odmítl, aniž by se zabýval meritem věci. Důvodem odmítnutí návrhu byl závěr soudu o tom, že usnesení vedlejšího účastníka není opatřením obecné povahy.
5. Ačkoli stavební zákon neoznačuje výslovně schválení územně plánovací dokumentace za rozhodnutí obecné povahy, stěžovatelé se domnívají, že na takovéto rozhodnutí je zapotřebí v materiálním smyslu pohlížet jako na opatření obecné povahy. Stěžovatelé mají za to, že změna územního plánu provedená vedlejším účastníkem byla provedena v rozporu se zákonnou úpravou obsaženou v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a byla tak nezákonně provedena změna v území, která se stěžovatelů jako vlastníků nemovitostí v lokalitě bezprostředně dotýká. Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu stěžovatelů dospěl k závěru, že rozhodnutím obecné povahy je toliko rozhodnutí, které je zákonem takto výslovně označeno. S takovým závěrem se však stěžovatelé neztotožňují. Ustanovení §101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, které vymezuje pravomoc Nejvyššího správního soudu ve věcech opatření obecné povahy, neodkazuje na opatření obecné povahy vydané podle zvláštních předpisů, ale hovoří toliko o opatření jako takovém. Vzhledem ke způsobu schválení změny územního plánu obce mají stěžovatelé za to, že právní řád neposkytuje stěžovatelům žádnou jinou možnost, než napadnout usnesení vedlejšího účastníka u Nejvyššího správního soudu jako opatření obecné povahy a domáhat se jeho zrušení pro nezákonnost. Výklad provedený Nejvyšším správním soudem považují stěžovatelé za zužující, kterým byla z přezkumu vyloučena všechna opatření obecné povahy, která nejsou vydána dle formálního zmocnění zákonem, ale jsou přijata bez něj. Uvedeným postupem tak došlo k zásahu do práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
6. Ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti odkázal Nejvyšší správní soud na odůvodnění napadeného usnesení.
7. Obec Domousnice se svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti zřekla a svého postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti se vzdala.
8. Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího správního soudu a obce Domousnice k předmětné ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové skutečnosti, nebyla zaslána stěžovatelům k replice.
IV.
9. Ústavní soud se podrobně zabýval návrhem stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavní stížnost je důvodná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, dle něhož Nejvyšší správní soud neprojednáním návrhu stěžovatelů na zrušení územního plánu obce Domousnice z důvodu nedostatku pravomoci zasáhl do jejich ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a též do jejich právní jistoty.
11. Při projednávání předmětného návrhu se Ústavní soud přidržel především svého nálezu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409), dostupného rovněž na http://nalus.usoud.cz.
12. Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování předmětného případu z toho, že nový správní řád opatření obecné povahy nedefinuje, a ponechává na zákonodárci, aby ve zvláštních případech stanovil, která autoritativní opatření správních orgánů jsou v právním smyslu opatřením obecné povahy, a mohou tedy být projednávána Nejvyšším správním soudem. Za opatření obecné povahy lze tak dle náhledu Nejvyššího správního soudu považovat jen takové právní akty, které zvláštní zákon takto označí (formální přístup).
13. Ve výše citovaném plenárním nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že nový stavební zákon materiální chápání institutu opatření obecné povahy nevyloučil. Při posuzování toho, jestli lze určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, je dle náhledu Ústavního soudu nutno vycházet z toho, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky tohoto právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů. Tomuto materiálnímu chápání institutu opatření obecné povahy pak odpovídá též novela stavebního zákona provedená zákonem č. 191/2008 Sb., podle které se obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, pro účely tohoto zákona považují za opatření obecné povahy.
14. Čtvrtý senát Ústavního soudu považuje závěry pléna ve výše citovaném nálezu za zcela přiléhavé, a proto na ně v dalším odkazuje.
15. Odmítnutím návrhu stěžovatelů na zrušení územního plánu obce Domousnice, schváleného usnesením zastupitelstva obce Domousnice dne 5. 12. 2006, došlo k odmítnutí spravedlnosti a k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 Listiny.
16. Stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího správního soudu jako celek, tedy i výrok I, kterým bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Dle náhledu Ústavního soudu v tomto výroku, který je procesní povahy, nelze spatřovat protiústavnost.
17. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a ve výroku II a III usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 5 Ao 3/2007 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve vztahu k výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2007 sp. zn. 5 Ao 3/2007 Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.