ECLI:CZ:US:2010:4.US.1650.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1650/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. Š., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 630/57, směřující proti usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2007, č.j. 12 C 152/2002-66, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. prosince 2009, č.j. 11 Co 217/2008-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora citovaným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek z podání žaloby v částce 500,- Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl shora napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že usnesení okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se návrhem ze dne 1. prosince 1998 obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1 s požadavkem na soudní ochranu vůči excesivnímu postupu celních orgánů, mimo jiné požadoval vydání odebrané videokazety nebo, pro případ nemožnosti, zaplacení náhrady ve výši 500,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1, poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem, rozhodl nově usnesením ze dne 16. května 2001, č.j. 13 308/98-55, o rozdělení věci a požadavek na vydání videokazety byl vyloučen k samostatnému řízení, vedeném pod sp. zn. 20 C 63/2001. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2001, č.j. 20 C 63/2001-22, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. 13 Co 134/2002-31, byla věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, u kterého byla vedena pod sp. zn. 12 C 152/2002. První jednání u tohoto soudu proběhlo teprve dne 3. prosince 2007, kdy právní zástupkyně žalované projevila ochotu videokazetu vydat. Následně uzavřel stěžovatel u soudu s první žalovanou smír, k němuž se připojil i druhý žalovaný a žádný z účastníků nepožadoval náhradu nákladů řízení (č.j. 12 C 152/2002-67). Stěžovateli bylo následně doručeno nejen zmíněné usnesení soudu, ale rovněž napadené usnesení č.j. 12 C 152/2002-67, jímž mu byla stanovena povinnost uhradit soudní poplatek.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, když namítl, že v jeho věci probíhalo řízení osvobozené od soudního poplatku [§11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích], neboť žaloba byla podána na základě zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti"). Namítal rovněž, že poplatková povinnost zanikla uplynutím tří let od konce roku 1998, v němž podal žalobu, tedy uplynutím lhůty stanovené v §13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Krajský soud však rozhodl jak výše uvedeno. Rozhodnutí odvolacího krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 19. dubna 2010, napadené usnesení o povinnosti uhradit soudní poplatek tak nabylo právní moci po uplynutí preklusivní lhůty stanovené v §13 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.
S ohledem na uvedené okolnosti, a s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, když nárok soudů na doměření soudního poplatku zaniklo.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou osvobození od soudních poplatků. Dospěl přitom k závěru, že v případě žaloby stěžovatele se nejedná o žádný z nároků stanovených zákonem o odpovědnosti, a není tedy od poplatku osvobozen. V této otázce odkázal na shodný závěr uvedený v již citovaném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. 13 Co 134/2002-31, který se věcí zabýval dříve. Jak je z napadených rozhodnutí zjevné, obecné soudy správně aplikovaly zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění platném ke dni podání žaloby. Tehdejší úprava stanovila splatnost soudního poplatku dnem vyzvání plátce soudem, pokud se nejednalo o soudní poplatek stanovený pevnou částkou. Tedy teprve výzvou, realizovanou napadeným usnesením okresního soudu začaly běžet lhůty, jichž se stěžovatel dovolává.
Jak již výše uvedeno, stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na přesvědčení, že výzva k uhrazení soudního poplatku byla učiněna po zákonné lhůtě, když se nesmířil s relevantní argumentací obecných soudů. V ústavní stížnosti, kde zopakoval užitou argumentaci k věci samé, však neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila, že v řízení v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s procesními předpisy, věcí řádně zabývaly a odůvodnily svá rozhodnutí. Do vlastnických práv stěžovatele tak nezasáhly, když poplatek vyměřily v souladu se zákonem.
Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, a i přímo stěžovatel byl s judikaturou seznámen, samotné tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soudy dospěly k právnímu závěru, který stěžovatel nesdílí, nezakládá podstatnost ústavní stížnosti neboť se jedná o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Takovou polemiku není možno chápat jako zásah do tvrzeného práva.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu