ECLI:CZ:US:2010:4.US.1727.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1727/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti pana K. C., právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Svobodníkem, Sadová 2650/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2010 č.j. 7 Cmo 123/2009-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad spočívajících v absenci právního zastoupení konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel v doplnění svého návrhu objasnil podstatu sporu vedeného před obecnými soudy s tím, že v řízení před Vrchním soudem došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány ústavním pořádkem ČR. Předsedkyně senátu 7 Cmo Vrchního soudu v Olomouci ještě před započetím jednání slovně nevybíravě napadla stěžovatele a sdělila mu, že ve věci nemůže být úspěšný. Po poradě se svým právním zástupcem, resp. substituentem, vzal stěžovatel zpět své odvolání. Stěžovateli bylo fakticky znemožněno, aby před soudem hájil svá práva, neboť ještě před samotným zahájením jednání soud sdělil své jednoznačné stanovisko. Při vědomí toho, že nevyčerpal všechny opravné prostředky k ochraně svého práva, má stěžovatel za to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť takovýto postup soudů skýtá nebezpečí pro větší okruh subjektů.
III.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Výjimky z této zásady jsou upraveny v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se stěžovatel dovolává, zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity a připouští ústavní stížnost k věcnému projednání, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky. Musí se ovšem jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit jen v případech, kdy jsou dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutné věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98, Sb. n. u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp. zn. Pl. ÚS 89/94, Sb. n. u. sv. 2, str. 151), případně se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, Sb. n. u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (sp. zn. I. ÚS 322/96, Sb. n. u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 467/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 221). S ohledem na výše řečené přesah vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud v tomto případě neshledal.
Ústavní soud považuje v předmětném případě za stěžejní tu skutečnost, že stěžovatel vzal v rámci odvolacího řízení své odvolání zpět a fakticky tak nevyužil řádného opravného prostředku. Z hlediska procesního posouzení přípustnosti ústavní stížnosti jsou přitom důvody takového právního úkonu stěžovatele irelevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj