ECLI:CZ:US:2010:4.US.1741.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1741/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu PhDr. M. S., bez právního zastoupení, směřujícím proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009, sp. zn. 10 T 6/2009, a Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2010, sp. zn. 5 To 4/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k zásahu do jeho práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a 3, v čl. 38 odst. 2, v čl. 39 a v čl.40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil nekvalifikovaně bez právního zastoupení. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na procesní náležitosti podání k Ústavnímu soudu, když zjistil, že proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud si proto vyžádal stejnopis dovolání, z nějž zjistil, že toto bylo právním zástupcem stěžovatele doručeno Městskému soudu v Praze dne 3. června 2010.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem i ústavní stížnost, konstatuje Ústavní soud, že před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Proto není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není však ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl, aniž by vyzýval navrhovatele k odstranění absence právního zastoupení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2010
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka