ECLI:CZ:US:2010:4.US.1770.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1770/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele Market & Trading, s. r. o., se sídlem 710 00 Ostrava, Aloisina 703/3, zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 35, proti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 Cm 137/2006 ze dne 9. 9. 2008, Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 9 Cmo 274/2008 ze dne 15. 4. 2009 a Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 3222/2009 ze dne 21. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením porušení základních práv, garantovaných čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních a kulturních právech, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu napadených rozhodnutí, byl prvým z nich zamítnut návrh stěžovatele směřující proti 1) správci konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s. v likvidaci, a 2) J & T Banka, a. s., se sídlem v Praze, aby bylo určeno, že právo na plnění - pohledávka v petitu specifikovaná z tam přesně označeného závazkového právního vztahu náleží Union bance, a. s. v likvidaci. Soud I. stupně tak učinil s podrobným zdůvodněním svého závěru, že stěžovatel - konkurzní věřitel úpadce - nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (stěžovatelem tvrzený zájem označil jako zájem obchodní). Odvolací soud pak tento rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil s názorem, že u stěžovatele není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a podrobně také rozvedl, s odkazem na příslušná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, proč stěžovatel nemá právo domáhat se požadovaného určení, a to ani jako konkurzní věřitel ani jako zájemce o koupi předmětné pohledávky z konkurzní podstaty, který se o záměru zpeněžení nedozvěděl. Dovolací soud pak posledním z označených rozhodnutí dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl, když také s odkazem na svou judikaturu učinil závěr, že v rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, v rozhodnutí označil také právní instrumenty, jichž možno v takovém případě využít.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel rekapituluje průběh dané věci a její okolnosti, z nichž zdůrazňuje, že předchůdkyně nynějšího správce konkurzní podstaty, aniž jakýmkoliv způsobem předem inzerovala prodej majetku, za tento prodej majetku, který nezapsala do konkurzní podstaty a který je předmětem požadovaného určení, byla rozhodnutím soudu zproštěna své funkce. Způsobem zpeněžení realizovaným touto konkurzní správkyní byla tak stěžovateli i všem potencionálním zájemcům o majetek úpadce na trhu upřena soutěžní práva a zároveň došlo k zásahu do práva stěžovatele na legitimní očekávání zmnožení jeho majetku. Stěžovatel oponuje závěrům obecných soudů, které podle něj věc posuzovaly pouze z hlediska izolovaného výkladu jednoduchého práva a nevypořádaly se dostatečně s argumentací stěžovatele v jeho pozici potencionálního zájemce o majetek úpadce. Fakt, že stěžovatel je zároveň věřitelem úpadce, je vedl k soustředění se výhradně na tuto skutečnost, čemuž odpovídaly i přijaté závěry. Obecné soudy tak poskytly ochranu nejen vlastnickému právu 2. žalovaného, které mu však svědčí pouze proto, že správkyně konkurzní podstaty porušila při výkonu své funkce své zákonné povinnosti, ale i udržování takového protiprávního stavu. Je toho názoru, že nelze v ústavní rovině takovému formálnímu vlastnickému právu poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu, obecné soudy měly vážit jeho práva stejně, jako práva žalovaných a při střetu práv měly s přihlédnutím k okolnostem případu dát přednost tomu (základnímu) právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, který ve své argumentaci pomíjí specifika určovacích žalob, napadenými rozhodnutími Ústavním soudem zjištěn nebyl. Obecné soudy věci stěžovatele věnovaly patřičnou pozornost a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Jejich odůvodnění, a to zejména odůvodnění odvolacího soudu, poukazující na příslušná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, aktivní legitimaci správce konkurzní podstaty domáhat se reparace důsledků právních úkonů své předchůdkyně (pokud k tomu shledá důvod), jakož i na zjištění, že předmětná pohledávka byla postoupena 2. žalovanému se souhlasem věřitelského výboru a konkurzního soudu, ústící v závěr o nedostatku věcné legitimace stěžovatele domáhat se požadovaného určení, a to ani jako konkurzní věřitel ani jako zájemce o koupi předmětné pohledávky z konkurzní podstaty, který se o záměru zpeněžení nedověděl, protiústavnost nevykazuje. Závěry o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení, zdůrazňující preventivní charakter určovací žaloby, odpovídají pak nejen judikatuře obecných soudů ale i soudu Ústavního (viz např. Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Na zdůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně reagujících na stěžovatelovy námitky tak lze odkázat s tím, že podle názoru Ústavního soudu fakt, že stěžovatel mohl být či byl jedním z potencionálních zájemců o koupi předmětné pohledávky, z něj ještě nečiní nositele hmotného zájmu chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a uzavřít, že porušení ústavně zaručovaných základních práv v dané věci Ústavní soud neshledal.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu