ECLI:CZ:US:2010:4.US.1781.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1781/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. G. a 2) D. G., obou zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. července 2006 č. j. 10 C 96/2006-32, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 12 Co 267/2007-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010 č. j. 30 Cdo 2277/2008-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. června 2010, stěžovatelé navrhli podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, neboť soudy odmítly poskytnout právní ochranu jejich vlastnickému právu a porušily jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 10 C 96/2006 se zjišťuje, že stěžovatelé se domáhali žalobou podanou dne 18. května 2006 určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě označeným v k. ú. Všechovice. Okresní soud žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu právního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak podané dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali události, které předcházely žalobě i průběh řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé uvedli že dne 18. srpna 2005 uzavřeli kupní smlouvu, kterou předmětné nemovitosti převedli na kupující D. D. (dále jen "kupující") za dohodnutou kupní cenu 800 000,- Kč, která však nebyla stěžovatelům uhrazena. Téhož dne uzavřeli stěžovatelé s kupující smlouvu o smlouvě budoucí, na zpětný převod předmětných nemovitostí za stejnou kupní cenu, ve které se účastnici zavázali, že do 19. listopadu 2005 uzavřou řádnou kupní smlouvu a do uvedeného data nebudou nemovitosti převedeny na jinou osobu. Následně však kupující uzavřela dne 20. prosince 2005 kupní smlouvu s M. a A. Š., kteří se tak stali vlastníky předmětných nemovitostí. Stěžovatelé proto podali žalobu o určení vlastnictví, kde na straně žalované označily nové nabyvatele nemovitostí, M. a A. Š. Stěžovatelé u jednání před odvolacím soudem předložili protokol o hlavním líčení před Okresním soudem v Kroměříži ze dne 13. prosince 2007, ze kterého vyplývá, že označený soud vyhlásil rozsudek, kterým obžalovaného L. V. uznal vinným, že ve třech případech (včetně případu stěžovatelů) za účelem získání finančních prostředků pod záminkou zajištění hypotečního úvěru na financování opravy nemovitosti, pro poskytnutí finanční půjčky na vyplacení exekuce a při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak škodu nikoliv malou, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let a k peněžitému trestu v částce 200 000,- Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození, mimo jiné i stěžovatelé, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé pak v ústavní stížnosti argumentovali, že odvolací ani dovolací soud se tímto předloženým důkazem nezabývaly a místo toho dovozovaly zcela odlišné skutkové závěry. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04 a III. ÚS 351/04.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace aplikovaných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou rovněž bylo odkázáno v odůvodnění těchto rozhodnutí (nález ze dne 23. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 77/2000 a nález ze dne 16. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06, č. 309/2007 Sb.). Závěry ve věci rozhodujících soudů o žalobě na určení vlastnictví byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že odvolací a dovolací soud nepřihlédly k předloženému důkazu - protokolu o hlavním líčení před Okresním soudem v Kroměříži ze dne 13. prosince 2007. Tento důkaz je v souvislosti s projednávanou věci zcela irelevantní. Pro stěžovatele bude mít význam konečné pravomocné rozhodnutí o odsouzení L. V., a to zejména ve vztahu k odkázání stěžovatelů se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé odkazují, neboť na uvedenou věc nedopadá.
Ústavní soud závěrem uvádí, že sice chápe stěžovatele v jejich snaze napravit vzniklou situaci, na druhé straně bylo zcela na jejich úvaze, jakými procesními prostředky budou hájit svá práva i proti komu bude žaloba o určení vlastnictví směřovat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu