ECLI:CZ:US:2010:4.US.1790.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1790/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti STAVOPROGRES BRNO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Kabátníkova 2, zastoupené Mgr. Ing. Hanou Továrkovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 38 Co 131/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2007 čj. 31 C 139/2005-60 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 21. 6. 2010 doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem se STAVOPROGRES BRNO, spol. s r. o., se sídlem v Brně (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v celém rozsahu v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení dlužné částky s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 31 C 139/2005 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 9. 10. 2007 nalézací soud zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 37.822,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 11. 3. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 10. 2007 ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala skutkový stav (část I.) a průběh řízení před obecnými soudy (část II); v části III. tvrdila, že (v části II.) uvedenými skutečnostmi došlo k porušení jejího ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když nalézací soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům navrhovaným k jejich prokázání, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí nezdůvodnil, proč navrhované důkazy neprovedl. Taktéž soud odvolací neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy, tj. důkaz ke zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřezkoumal rozsudek nalézacího soudu z hlediska tvrzené neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a v rozporu s protokolem o jednání před nalézacím soudem dne 5. 6. 2007 konstatoval, že stěžovatelka nenavrhla žádný důkaz k prokázání svého tvrzení o nátlaku ze strany žalovaného (i když navrhovala výslech stavbyvedoucího). Odůvodnění napadených rozhodnutí považovala za netransparentní, nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná.
Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že jejímu vlastnickému právu obecné soudy neposkytly dostatečnou právní ochranu, neboť se nezabývaly jejími tvrzeními o nátlaku na ni vyvíjenému ze strany společnosti ALBACO, s. r. o.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku ve věci.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud neakceptoval výhrady stěžovatelky proti postupu nalézacího soudu při dokazování, neboť nedostatky v tomto směru mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení.
Na postupu odvolacího soudu, který nepřipustil důkaz usnesením Policie ČR z roku 2005 s poukazem na ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud (s ohledem na v civilním řízení uplatňovaný systém tzv. neúplné apelace) neshledal nic nezákonného ani neústavního.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, která naopak shledal odůvodněnými dostatečně a ústavně relevantním způsobem; neztotožnil se ani s tvrzením stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku, neboť v době rozhodování obecných soudů stěžovatelka majetek, jež byl předmětem její žaloby (tj. v žalobě uplatněnou peněžní částku), nevlastnila a nemohla oprávněně tvrdit ani existenci legitimního očekávání získání této částky.
Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu