ECLI:CZ:US:2010:4.US.1802.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1802/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti ROKOSPOL, a. s., se sídlem v Uherském Brodě, Dolní Valy 893, zastoupené JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem, AK se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 čj. 5 Cmo 312/2009-241 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2009 čj. 2/41 Cm 209/2005-200 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 6. 2010 se ROKOSPOL, a. s., se sídlem v Uherském Brodě (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlavní uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v řízení o zaplacení 294.624,90 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno její právo na řádný zákonný proces dle čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 5. 2009 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 294.624,90 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 11. 4. 2005 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 11. 3. 2010 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 5. 2009 jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)
III.
V části III. stěžovatelka konstatovala, že dovolací soud námitku promlčení shledal důvodnou, i když, jak uvedl, na základě poněkud jiných důvodů; ve skutečnosti však zaujal odlišný právní názor, souladný s jejím právním názorem uvedeným v odvolání, dle kterého protipohledávka stěžovatelky spočívala ve škodě vzniklé vynaložením nákladů, které by jinak - nebýt vadné dodávky - nevznikly. Nejednalo se tedy o práva z vad zboží, jež by měla být uplatňována v rámci reklamace mezi účastníky řízení, ale o škodu vzniklou následně "odběratelům" stěžovatelky a tím potažmo i stěžovatelce. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatelky se před promlčením nestala způsobilou k započtení, neboť se v této době nestala splatnou, protože stěžovatelka žalobkyni jí tvrzenou vzniklou škodu řádně nevyúčtovala.
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že nalézací i odvolací soud porušily ústavně zaručené "právo na řádný zákonný proces" dle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to změnou právní kvalifikace v hodnocení jejího kompenzačního úkonu, a dále ústavně zaručené právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť ji zavázaly k plnění, které povede ke zmenšení jejího majetku, aniž by pro to existoval právní důvod; namítla též porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka dále uvedla, že k zásahu do základního práva došlo evidentně nesprávnou interpretací obsahu projevu její vůle obsažené v listině ze dne 13. 5. 2005; vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nevzal v úvahu, že obsah této listiny neformulovala právnicky vzdělaná osoba, a poukázala na nález I. ÚS 625/03, dle kterého je nutno preferovat výklad nezakládající neplatnost smlouvy.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces změnou právní kvalifikace odvolacím soudem:
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadní změna právního náhledu, jež neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, musí obvykle vést ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního třeba nebyly relevantní; přinejmenším, má-li soud za to, že věc je možno posoudit jinak než podle názoru jedné ze stran, má vždy tohoto účastníka vyzvat k doplnění podstatných skutečností a v tomto směru jej i řádně poučit, v čem má svá tvrzení doplnit. V každém případě tedy musí být účastníkům řízení umožněno právně argumentovat, aby nedošlo k situaci, kdy s ohledem na stav řízení, dokazování a existující procesní situaci může účastník oprávněně považovat výsledek řízení za nespravedlivý (srov. nález ze dne 28. 2. 2007 I. ÚS 35/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 469).
Ústavní soud pokládá za ústavně konformní i závěr Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 3. 4. 2003 sp. zn. 26 Cdo 298/2002 (dostupné na http://www.nsoud.cz), z něhož lze dovodit, že se nejednalo o zásadní změnu právní kvalifikace, pokud odvolací soud dovodil, že právo účastníka se opíralo o jiné zákonné ustanovení, než na které (nesprávně) odkázal soud prvního stupně, nicméně tato skutečnost se neprojevila v odlišném právním posouzení věci (práv a povinností účastníků).
O posledně uvedený případ se jednalo i ve věci stěžovatelky projednávané obecnými soudy, kdy při posouzení věci nalézací soud vycházel z ustanovení §393 odst. 2 obch. zák., odvolací soudu však z ustanovení §398 och. zák.; oba soudy však dospěly ke stejnému závěru, že vzájemné pohledávky žalobce a žalovaného se před promlčením nesetkaly. Z uvedeného důvodu nelze změněný právní názor odvolacího soudu považovat za zásadní změnu právního náhledu, zakládající porušení základního práva na spravedlivý proces tím, že stěžovatelce nebyla garantována kontradiktornost řízení nebo princip rovnosti zbraní. Takové rozdíly jsou svojí povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi; v projednávaném případě způsob aplikace relevantních ustanovení obchodního zákoníku obecnými soudy nelze označit za svévolný.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku:
Stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí ve svém důsledku povedou ke zmenšení jejího majetku, aniž by pro to existoval právní důvod, čímž porušují dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud akceptuje tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy zasáhly do jejího majetku tím, že jí uložily povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 294.624,90 Kč s příslušenstvím, nicméně nemohl akceptovat její tvrzení o neexistenci zákonného důvodu k takovému zásahu. Z existence pravomocných soudních rozhodnutí naopak dospěl k závěru, že zásah do jejího majetku byl souladný s požadavky čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tedy že byl zákonný a v souladu s veřejným zájmem (a tudíž sledoval legitimní cíl).
Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu