ECLI:CZ:US:2010:4.US.1804.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1804/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. P. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Ritterem, Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 56 Co 375/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem krajského soudu bylo změněno tak, že výživné na nezletilou M. J., stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2008 č. j. 39 Nc 88/2007-310 ve výši 30.000,- měsíčně od 1. 4. 2010 se snižuje na částku 20.000,- Kč měsíčně. Úprava styku otce s nezletilou M. J., stanovená rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2008 č. j. 39 Nc 88/2007-310 se mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu v roce v sobotu od 14:00 hod do 18:00 hod a následující neděli od 9:00 hod. do 13:00 hod. bez přítomnosti matky.
Stěžovatel ve svém návrhu obšírně rozebírá okolnosti projednávaného případu, přičemž se závěry krajského soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že soudy věc nesprávně právně posoudily a proto nesprávně rozhodly. Takovýmto postupem bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Krajský soud nepostupoval podle kritérií zákona o rodině a narušil zásadu rovnosti tím, že stanovil výživné ve výši 20.000,- Kč. V soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nemá žádný majetek vyšší hodnoty. Své náklady hradí z úvěrů, na jejichž splácení mu půjčují jeho děti E. a P. Š. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by měl měsíční příjem kolem 113.000,- Kč. Při jednání před soudem stěžovatel uvedl, že se jedná o příjem jeho společnosti IMECO. Tyto skutečnosti vyplývají i z listinných dokladů, a to potvrzení společnosti IMECO o příjmu stěžovatele ve výši 7.000,- Kč, který je mu měsíčně vyplácen. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným odkazuje i na své daňové přiznání a účetní závěrku společnosti IMECO za rok 2008. Soud ve svém rozhodnutí dostatečně nerozlišuje mezi příjmy obchodní společnosti a příjmy stěžovatele jako fyzické osoby. Soud při svém rozhodnutí také nepřihlédl k tomu, že matka využívá výživné zjevně k jinému účelu než výchova a výživa dcery.
Pokud jde o styk otce s dcerou, tak je stěžovatel přesvědčen, že mu soud neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům. Zájem dítěte má být při rozhodování o péči o nezletilé dítě i o úpravě styku rodičů s dítětem základním hlediskem, soudy zde přitom jednoznačně zohlednily zájem matky, před zájmem dítěte. V soudním řízení byl prokázán bezproblémový průběh kontaktu mezi otcem a dcerou a není tedy důvodu jakkoli krátit práva jak stěžovatele, tak i dítěte na vzájemný kontakt. Rozhodnutími soudů došlo k faktickému omezení styků mezi rodičem a dítětem. Byl-li styk stanoven v rozsahu 4 hodin, pak za situace, kdy dcera bydlí dále než dvě hodiny jízdy od bydliště stěžovatele, je zcela nemožné, aby dcera jakkoli navštívila stěžovatelovo bydliště. Při rozhodování soudu nebyla tato skutečnost jakkoli zohledněna. Soudy nijak nezdůvodnily, proč považovaly za nezbytné zúžit rozsah styků s dítětem, přestože posudek znalců nedospěl k závěru, že by styk dcery s otcem byl nežádoucí nebo že by měl negativní vliv na vývoj dcery. Dceři není též umožněno, aby poznala nejen bydliště stěžovatele, ale též svoji babičku, pro kterou je cestování s ohledem na věk obtížné. V závěru svého podání brojí stěžovatel též proti délce soudního řízení.
III.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, zejména výpovědi stěžovatele o jeho příjmech, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že krajský soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že má příjem pouze 7.000,- Kč měsíčně, nicméně dospěl k závěru, že oproti příjmu stěžovatele v minulosti došlo k jeho snížení a proto bylo úměrně sníženo i výživné. Uvádí-li stěžovatel, že z dokazování nevyplývá, že by měl příjmy ve výši asi 113.000,- Kč měsíčně, nezbývá než odkázat na protokol na č.l. 653 předmětného spisu, kde byl dotazován na své příjmy (rozuměno příjmy čisté, neboť hrubý příjem nemá pro účely stanovení výživného žádnou vypovídací schopnost). Děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, přičemž do pojmu životní úrovně je třeba zahrnout nejen deklarovaný příjem, ale i způsob bydlení otce. Pokud má tento možnost užívat nadstandardně vybavený dům v hodnotě 38 mil. Kč se čtyřmi sociálními zařízeními, kde má pro dceru zařízený vlastní pokoj (viz. č.l. 654 předmětného spisu), je tímto navýšena jeho životní úroveň a dcera má právo se na této životní úrovni podílet, byť určitou finanční částkou.
Co se týče styků dcery s otcem má Ústavní soud za to, že krajský soud své závěry řádně odůvodnil, přičemž vyšel především ze znaleckých posudků. Je pravdou, že v případě bezproblémového vztahu otce a dcery je nanejvýš vhodné, aby se tito stýkali častěji, nicméně v předmětném případě se krajský soud snažil najít kompromis mezi věkem nezletilé a bydlištěm stěžovatele. Pozitivně je třeba hodnotit tu skutečnost, že má stěžovatel pro nezletilou vytvořeno odpovídající zázemí, ovšem nelze přehlížet závěry znalců, podle kterých není pro dítě vhodné jeho dlouhodobější odloučení od matky. Krajský soud vyšel z doporučení znalce, který poukázal na pěkný vztah otce s dcerou. Ze znaleckého posudku mimo jiné vyplynulo, že po uplynutí jednoho roku je možno dobu styku rozšiřovat. Lze tak předpokládat, že při zachování vzájemných pozitivních vazeb mezi otcem a dcerou bude v budoucnu s osobnostním růstem a rozvojem nezletilé nezbytně docházet též k prodlužování styku.
Právo přijmout takové rozhodnutí, kterým je upraven styk nezletilého dítěte s otcem, přísluší obecnému soudu. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv účastníků řízení. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi jeho skutkovým zjištěním a právními závěry, jež vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Tou částí ústavní stížnosti, v níž brojí stěžovatel proti průtahům v řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť ve věci bylo již rozhodnuto a tvrzené průtahy tak nejsou aktuální, což je jednou ze základních podmínek jejich věcného posouzení.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že je v tomto případě třeba poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím soudu upraveny. Jedná se o velmi citlivé předivo rodičovských vazeb. Jakékoli zásahy zvenčí, tedy ze strany státních orgánů, jsou ve svém instrumentariu značně omezeny, což vyplývá již ze samotné povahy státní moci. O to více je třeba s plnou vážností apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich vzájemným negativním vztahem nebyla poškozována M. J. Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu