ECLI:CZ:US:2010:4.US.1900.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1900/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele RNDr. P. V., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, Koželužská 5, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4904/2008-75 ze dne 22. 4. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, ze dne 24. 6. 2008 č. j. 69 Co 293/2008-58 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 10 C 341/2007-38 z 5. 3. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že v řízení, z něhož kromě rozhodnutí Nejvyššího soudu vzešel i rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, ze dne 24. 6. 2008 č. j. 69 Co 293/2008-58 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 10 C 341/2007-38 z 5. 3. 2008, bylo zejména porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění ústavní stížnosti je přitom patrné, že stěžovatel ústavní stížností napadá i rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
Z citovaných rozhodnutí okresního a krajského soudu se přitom podává, že v předmětném řízení bylo zejména řešeno, zda žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) přistoupil k dluhu (popřípadě převzal dluh) své sestry - okresní i krajský soud se shodly na tom, že ani převzetí ani přistoupení k dluhu se nepodařilo prokázat. Nejvyšší soud pak neshledal, že by v jejich rozhodnutích byla řešena otázka zásadního právního významu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly.
Co se týká vlastní ústavněprávní argumentace stěžovatele, odkazuje Ústavní soud na právní závěry obsažené zejména v odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. zvláště strana 5 tohoto rozhodnutí), se kterými se plně ztotožňuje. Aplikace ústavněprávních (resp. právních) principů, které se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, má své meze a nemůže bez dalšího nahrazovat (suspendovat) platná hmotněprávní a procesněprávní pravidla.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu