ECLI:CZ:US:2010:4.US.1919.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1919/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky CZECH PRODUCTS s. r. o., IČ 62967541, se sídlem Josefa Hory 1448, 272 01 Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Najdrova 2185, 252 63 Roztoky, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008 č. j. 3 Cmo 60/2008-185 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2007 č. j. 13 Cm 963/2007-137, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej usnesením ze dne 15. dubna 2010 č. j. 32 Cdo 4644/2008-249 odmítl. Dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodovací důvody odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] ani rozhodovací praxí soudů, přičemž mimo jiné konstatoval, že s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. se mohl zabývat pouze obsahem dovolání podaného v zákonné dvouměsíční lhůtě, nikoli již důvody uvedenými v jeho opakovaných doplněních.
Pro své podrobně v ústavní stížnosti rozvedené výhrady a takto krom dalšího i z důvodu, že dle jejího názoru bylo v meritu předmětné věci rozhodnuto v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Označené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti kasačním návrhem nenapadla, a to navzdory tomu, že v rámci výzvy k odstranění vady návrhu ve smyslu §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvedl, že v této souvislosti je potom na stěžovatelce "uvážení týkající se případného doplnění ústavní stížnosti".
V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález sp. zn. II. ÚS 305/99, shodně II. ÚS 182/01; srov. dále kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 242/98, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, III. ÚS 177/04, IV. ÚS 314/05, II. ÚS 259/05 a další).
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud její návrh co do meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 58/95, III. ÚS 181/98, III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatelky, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010 č. j. 32 Cdo 4644/2008-249, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Pavel Holländer
soudce zpravodaj