ECLI:CZ:US:2010:4.US.1943.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1943/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 102/2010-88 ze dne 14. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 63/2009, jenž si za účelem posouzení její důvodnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 20 C 63/2009-73 ze dne 10. 12. 2009 uložil žalované VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovně, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), povinnost uhradit stěžovateli částku 37.316,- Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení byl stěžovateli přiznán od 28. 11. 2008, ve zbytku byla žaloba zamítnuta). Částka 37.316,- Kč představovala podílovou provizi za srpen a září 2008 dle dodatku smlouvy o zprostředkovatelské činnosti uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 26. 2. 2008. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud rozsudkem č. j. 23 Co 102/2010-88 ze dne 14. 4. 2010 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá.
Rozsudek městského soudu č. j. 23 Co 102/2010-88 ze dne 14. 4. 2010 napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že nebyly respektovány principy demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že městský soud zásadním způsobem pochybil, když zamítnutí žaloby zdůvodnil analogickou aplikací zákoníku práce. Tento předpis nebylo možno na projednávanou věc vůbec použít, neboť mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí existoval závazkový obchodněprávní vztah, jehož povaha je od pracovního poměru diametrálně odlišná. Stěžovatel byl přesvědčen, že věc po právní stránce správně posoudil soud prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil. Stran povahy sporného plnění stěžovatel zdůraznil, že podílová provize nebyla vázána na jeho osobní výkonnost, nýbrž na výsledky pobočky Praha jako celku, přičemž tyto byly po celou dobu nadprůměrné. Jestliže nebyla vedlejší účastnice s výsledky stěžovatele spokojena, mohla mu nepřiznat prémie, nebyla však oprávněna takto postupovat ve vztahu k podílové provizi. Nepřiznáním nároku na podílovou provizi, který vyplýval z dodatku smlouvy o zprostředkovatelské činnosti ze dne 26. 2. 2008, tak byla krom jiného porušena i zásada pacta sunt servanda. Ignorováním těchto skutečností se městský soud dopustil ústavně zapovězené svévole (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 779/06, I. ÚS 578/06), stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 23 Co 102/2010-88 ze dne 14. 4. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřoval v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Městský soud se uplatněným nárokem řádně zabýval a své závěry vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele řádně a logicky zdůvodnil. Stěžejní námitka stěžovatele, jíž tento v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňoval, že městský soud na projednávanou věc nepřípustně analogicky aplikoval zákoník práce, se zcela míjela s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Jediná zmínka o možné analogické aplikaci zákoníku práce se nacházela v odstavci, v němž je rekapitulován obsah odvolání vedlejší účastnice (str. 4 rozsudku městského soudu), která tento argument ve svém podání uvedla. Městský soud však tento právní názor nepřejal a do důvodů, pro něž žalobu zamítl, předmětný argument nezahrnul. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že městský soud vycházel z toho, že vztah mezi stranami sporu se řídil výlučně ustanovením §642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a že k závěru o nedůvodnosti žaloby dospěl městský soud nikoliv analogickou aplikací zákoníku práce, nýbrž na základě posouzení textu smlouvy o zprostředkovatelské činnosti ze dne 26. 2. 2008 a jejího dodatku a podpůrně rovněž na základě skutečností, plynoucích z výpovědi svědka Dr. Ing. P. Ch. Městský soud, narozdíl od soudu prvního stupně, z textu smlouvy dovodil, že na podílovou provizi nevznikal stěžovateli nárok automaticky, nýbrž že její výplata byla závislá na hodnocení činnosti stěžovatele vedlejší účastnicí. Této interpretaci, která byla městským soudem řádně odůvodněna, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry městského soudu jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem městského soudu v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu