ECLI:CZ:US:2010:4.US.1973.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1973/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé: 1. B. F., 2. Ing. B. J., 3. Č. J., 4. D. F., 5. G. E., 6. Doc.PhDr. H. J., 7. H. I., 8. H. H., 9. H. R., 10. Ch. J., 11. Ch. D., 12. Ing. K. Š., 13. Ing. K. K., 14. Ing. K. I., 15. K. I., 16. K. J., 17. K. M., 18. L. V., 19. Ing. L. O., 20. MUDr. M. P., 21. M. M., 22. M. G., 23. M. M., 24. M. Z., 25. M. J., 26. M. M., 27. M. L., 28. P. M., 29. R. V., 30. R. J., 31. S. J., 32. S. M., 33. S. I., 34. Ing. Š. M., 35. Š. M., 36. MUDr. T. P., 37. Ing. T. P., 38. V. J., 39. V. J., 40. V. J., 41. V. J., 42. ZEGA s.r.o., Geologická 992/3, 152 00 Praha 5 - Hlubočepy 43. Z. P., 44. Z. T., všichni zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Lysá nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. května 2007 č. j. 11 C 184/2003-671 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 18 Co 248/2009-807, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. července 2010 a doplněna návrhem na přerušení řízení dne 15. září 2010, domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v podání ze dne 15. září 2010 uvedli, že dne 10. července 2010 ve věci podali dovolání k Nejvyššímu soudu a navrhli, aby Ústavní soud do doby vyřízení jejich dovolání Nejvyšším soudem řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 184/2003 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že pod č. listu 818 je v uvedeném spise založeno dovolání stěžovatelů do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 18 Co 248/2009-807, jehož přípustnost stěžovatelé opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu podané ústavní stížnosti a soudního spisu, stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, čímž došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelů na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako nepřípustná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena kopie rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 18 Co 248/2009-807 (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. září 2010
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka