ECLI:CZ:US:2010:4.US.1990.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1990/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele Primossa a. s., se sídlem v Praze 1, Kozí 914/9, zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 23, proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1 č. j. 140211/06/001511/4917 ze dne 20. 4. 2006, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu č. j. FŘ 496/07-1300 ze dne 12. 1. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 86/2007 ze dne 19. 3. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 83/2009 ze dne 18. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, s tvrzením porušení čl. čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stěžovatel, věnující se nákupu a prodeji zlata, uplatnil v daňovém přiznání za období března 2005 nárok na odpočet DPH, který správce daně prvým ze shora označených rozhodnutí neuznal. Proti rozhodnutí finančního úřadu podal stěžovatel odvolání, o němž finanční ředitelství dalším z označených rozhodnutí rozhodlo tak, že změnilo platební výměr a původní daňovou povinnost ve výši 1.950.747,- Kč snížilo na částku 583.773,- Kč, celý stěžovatelem nárokovaný daňový odpočet uznán nebyl. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem shora označeným zamítl. Důvod, pro který nebyl stěžovateli nárok na odpočet daně uznán, spočíval podle soudu v tom, že stěžovatelem deklarované transakce jako nákup zboží byly ve skutečnosti transakcemi formálními, jejichž jediným účelem bylo získání odpočtu na dani. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost. O této rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem tak, že ji s podrobným zdůvodněním svých závěrů zamítl.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel oponuje části odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, obsahujících pojem "podvod na DPH", s tím, že pojetí podvodu, z něhož soudy vycházejí, nemá oporu v právním řádu se závěrem, že způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci tím vybočil z ústavně daného rámce, limitujícího v kontinentálním právním systému možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem. Rozvádí pojetí podvodu v judikatuře Evropského soudního dvora a v návaznosti na uvedené zdůrazňuje, že žádné konkrétní okolnosti na jeho straně, jež by mohly vést k závěru, že o neidentifikovaném podvodu věděl, nebyly zjištěny a prokázány, rozhodnutí odvolávající se na okolnosti jsoucí mimo sféru stěžovatele a bez vztahu k němu jsou nepřezkoumatelná. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že teorie, že u dodavatelů, kteří v dodávkách zlata předcházeli stěžovateli, došlo k nějakému podvodu, vznikla teprve v průběhu soudního řízení, nemá oporu ve skutečnostech zjištěných v rámci daňového řízení, přitom správní soudy, namísto aby přezkoumaly, zda orgán daňové správy rozhodl správně a zákonně na základě skutkových zjištění, která měl dispozici, se vlastními silami fakticky ujaly vedení daňového řízení a opřely svá rozhodnutí o skutečnosti, o nichž v daňovém řízení nebyla zmínka. Správními soudy tak byla překročena ústavní pravomoc, neboť svým postupem zasáhly do pravomoci správních orgánů, zvýhodnily tím jiného účastníka řízení na úkor stěžovatele a narušily rovnost mezi účastníky řízení. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Shodně, jako ve věci stěžovatele vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 655/09, v němž byla řešena otázka nároku stěžovatele, obchodujícího se zlatem, na odpočet daně z přidané hodnoty za období březen 2004 a v níž stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako nyní, konstatuje Ústavní soud, že Nejvyšší správní soud i v nyní posuzovaném případě věci stěžovatele věnoval náležitou pozornost, své rozhodnutí pečlivě zdůvodnil a dal odpověď na všechny námitky stěžovatele, zejména pak na jeho stěžejní kasační námitku, totiž námitku nesprávného právního posouzení jím deklarované obchodní transakce. Také v daném případě tak učinil způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledal. Podstatná část podrobného odůvodnění rozhodnutí jmenovaného soudu (v níž se pojmem "podvod na DPH" nijak neoperuje) představuje jeho úvahy ústící v závěr o správnosti úsudku Městského soudu v Praze. Ten své zamítavé rozhodnutí založil na přesvědčení, že stěžovatelem jako nákup zboží deklarované transakce byly ve skutečnosti transakcemi formálními, jejichž jediným účelem bylo získání odpočtu na dani, kterýžto závěr ve své podstatě konvenuje závěru správních orgánů, které stěžovatelem uplatněný nárok neuznaly proto, že stěžovatel neprokázal přijetí zlata od dodavatele uvedeného ve svém daňovém přiznání. Pro uvedené nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, že by soudní rozhodnutí spočívala na jiném základě, než rozhodnutí správních orgánů, nehledě již k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti tuto námitku v poměru k rozhodnutí městského soudu neuplatnil, vznáší ji teprve v ústavní stížnosti a v takovém případě je tato, s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z přezkumu Ústavním soudem vyloučena. Stejně tak jako v předcházející věci stěžovatele shora označené, dále Ústavní soud konstatuje, že správní orgány a obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, přitom vycházely z kautel vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, zejména v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1841/07, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno, jinými slovy jde o srovnání tvrzených skutečností na základě daňového dokladu s faktickým stavem. Ústavní soud tak i v této věci stěžovatele uzavírá, že tvrzené porušení základních práv napadenými rozhodnutími neshledal a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o náhradě nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu