ECLI:CZ:US:2010:4.US.1999.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1999/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2010 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem Paní Zdislavy 304, Česká Lípa, o ústavní stížnosti proti postupu Okresního soudu v České Lípě v řízení vedeném pod sp. zn. 17 T 119/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 14. 9. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala, aby bylo zastaveno její trestní stíhání vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 119/2007 na základě obžaloby podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v České Lípě dne 10. 4. 2007 pod sp. zn. 1 ZT 513/2006 pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka měla za to, že postup orgánů činných v trestním řízení konstituoval neoprávněný zásah do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 38 odst. 2, věty první, Listiny základních práv a svobod, neboť soudní řízení již trvá déle než tři roky, což je zcela neúměrné tomu, o jaký trestný čin se jedná.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byl návrh podán včas, zda byl přípustný a zda splňoval veškeré formální a obsahové náležitosti, vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Jinými slovy řečeno, za situace, kdy se trestní řízení nachází ve fázi hlavního líčení před soudem prvního stupně, se stěžovatelka musí nejprve domáhat nápravy případných vad obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. prostřednictvím řádných, příp. mimořádných opravných prostředků, a teprve po jejich vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z judikatury Ústavního soudu plyne, že existenci průtahů v řízení či nepřiměřenou délku soudního řízení jsou obecné soudy povinny zohlednit při rozhodování o výši trestu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 157, str. 287 a násl.), ve zcela výjimečných případech mohou eventuálně trestní řízení zastavit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 707 a násl.). Domnívá-li se stěžovatelka, že v její trestní věci aktuálně dochází k průtahům, tzn. nejde jen o celkovou délku řízení, ale o situaci, kdy jsou příslušné orgány v její věci nečinné, může využít institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů. Nadto se stěžovatelka může domáhat kompenzace cestou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že v dané fázi trestního řízení nebyly doposud vyčerpány všechny možnosti, jimiž by bylo možno tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky zhojit, Ústavnímu soudu proto za daných okolností nepříslušelo do probíhajícího řízení jakkoliv zasahovat.
Konečně je třeba podotknout, že petit ústavní stížnosti, tak jak byl stěžovatelkou formulován, požadoval po Ústavním soudu vydání rozhodnutí, jež nenáleží do jeho kompetence. Ústavní soud je dle čl. 88 Ústavy České republiky při svém rozhodování vázán mimo jiné i zákonem o Ústavním soudu, který v §82 odst. 3 vymezuje, jaká opatření by mohl Ústavní soud k ochraně práv stěžovatelky přijmout. Citované ustanovení zákona o Ústavním soudu ovšem neumožňuje, aby Ústavní soud suploval činnost obecných soudů a ve věci sám rozhodl, tzn. aby trestní řízení zastavil; takové rozhodnutí náleží do výlučné kompetence orgánů činných v trestním řízení. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nebyl příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj