ECLI:CZ:US:2010:4.US.2031.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2031/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 10 P 105/2005 ze dne 29. 9. 2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 14/2010 ze dne 19. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak plyne z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 10 P 105/2005, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o úpravě a práv a povinností rodičů k nezl. Z. N. Prvým z označených rozhodnutí soud I. stupně stanovil otci nezletilého povinnost přispívat na jeho výživu počínaje dnem 1. 9. 2007 částkou 7.000,- Kč měsíčně do 31. 8. 2008, od 1. 9. 2008 částkou 10.000,- Kč měsíčně a vyčíslil nedoplatek na výživném, který otce zavázal zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, to vše k rukám matky (nyní stěžovatelky), návrh otce na svěření nezletilého do jeho výchovy zamítl a upravil styk otce s nezletilým, který částečně zúžil oproti jeho původní úpravě, a dále otci stanovil povinnost zaplatit státu částku 29.055,- Kč, vyplacenou státem jako znalečné. Při stanovení výživného bral soud v úvahu, že od předchozí úpravy výživného nedošlo v příjmech matky, která je až na byt po rodičích nemajetná, "téměř k žádné změně, která by výrazně zvyšovala její výdělečné poměry". Otcův příjem však doznal změny, oproti částce 27.000,- Kč měsíčně se zvýšil na částku téměř 37.000,- Kč a navíc má otec příjmy z pronájmů nemovitostí v Praze, na účtech má částku kolem 2 milionů korun, vlastní motorové vozidlo, vynakládá však nemalé finanční prostředky na rekonstrukci a udržování nemovitostí v S., jejímž je výlučným vlastníkem. Při porovnání takto popsaných poměrů rodičů pak soud I. stupně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o rodině (§85 odst. 1, 2, 3, §96 odst. 1, §98 odst. 1 a §99 odst. 1) dospěl k závěru, že úměrnou částkou pro nezletilého jsou ve stanovených obdobích částky 7.000,- Kč a posléze od 1. 9. 2008 pak 10.000,- Kč měsíčně. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů znalečného státu, tento byl odůvodněn ust. §148 odst. 1 o. s. ř.
Druhým z označených rozhodnutí odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že výživné na nezletilého (stanovené otci původně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 12. 2005 částkou 5.000,- Kč měsíčně) počínaje dnem 1. 9. 2008 zvýšil na částku 8.000,- Kč měsíčně a vyčíslil nedoplatek na výživném, který je otec povinen zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, změnil rozsudek soudu I. stupně i ve výroku o úpravě styku otce s nezletilým způsobem v rozhodnutí popsaným a dále výrok o náhradě nákladů státu (znalečného) změnil tak, že každý z rodičů je povinen státu zaplatit částku 14.527,50 Kč. Na rozdíl od soudu I. stupně soud odvolací dovodil, že ke změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného došlo teprve v souvislosti s nástupem dítěte do základní školy, tj. k datu 1. 9. 2008, a dále, že výše výživného soudem I. stupně stanovená neodpovídá ani odůvodněným potřebám nezletilého s ohledem na jeho věk, ani zjištěným výdělkovým možnostem rodičů. Za odpovídající výživné považoval částku 8.000,- Kč, a proto takto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném a navazujícím výroku o vyčíslení nedoplatku změnil. Změnu výroku o náhradě znalečného státu pak odvolací soud odůvodnil charakterem řízení ve věcech péče o nezletilé jako tzv. řízení nesporného, kdy nelze hovořit o tom, že by některý z účastníků uspěl, a proto bylo na místě uložit povinnost k náhradě nákladů řízení oběma rodičům.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky (matky nezletilého), a to do výroků o stanovení výživného, resp. jeho zvýšení (sama navrhovala zvýšení na částky 10.000,- Kč a od 1. 9. 2008 na částku 20.000,- Kč měsíčně) a jeho nedoplatku a do výroku o náhradě nákladů státu. V důvodech své ústavní stížnosti poukazuje na majetkové poměry otce, které specifikuje a které jsou podle ní mimořádné s tím, že při určení výživného má soud k nim přihlížet, přitom dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů. Má za to, že nalézací soud aplikovaná zákonná ustanovení nenaplnil. Ač ve svém rozhodnutí vlastnictví otce k nemovitostem konstatoval, nijak je nekvantifikoval a z toho důvodu je jeho závěr o majetkových poměrech nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemůže být ani správný závěr o výši výživného. Odvolací soud se pak majetkovými poměry otce nezabýval vůbec a při úvaze o výši výživného vycházel toliko z otcova příjmu. Stěžovatelka dále rekapituluje průběh předchozího řízení s poukazem na postoje rodičů zejména k návrhu na změnu výchovného prostředí a dovozuje, že v řízení byla jednoznačně úspěšná ona oproti neúspěšnému otci, který navíc měnil svá procesní stanoviska, a proto s ohledem na běžnou praxi soudů by měl být k náhradě nákladů státu zavázán pouze otec. Obecné soudy se pode ní se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo ani s jejími tvrzeními nevypořádaly dostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení promítající se jako zásah do práva na spravedlivý proces, a popsaným způsobem jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale povahou a intenzitou vad, které jim vytýká, porušily další shora označená ústavně zaručená práva. Navrhla proto zrušení napadených rozhodnutí ve výrocích o výživném a nákladech řízení státu.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 shora označeného, Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal.
Jakkoli možno souhlasit se stěžovatelkou v tom, že obecné soudy, zejména pak soud odvolací, který rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o výživném měnil, měl své měnící rozhodnutí zdůvodnit podrobněji, včetně zhodnocení majetkových poměrů rodičů, přece jen je z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu zřetelné, že když vycházel, jak uvedl, ze zjištění soudu I. stupně, v rámci posuzování změny poměrů při stanovení výživného bral v úvahu nejen výdělkové poměry rodičů, ale zřejmě jako limitující především odůvodněné potřeby nezletilého, jimž podle jeho úsudku odpovídá počínaje nástupem do školy právě částka 8.000,- Kč měsíčně. Tento závěr, s ohledem na věk nezletilého v době počátku školní docházky s přihlédnutím k tomu, že i matka, která již neplní svou vyživovací povinnost k nezletilému zcela jen výkonem vlastní péče a má tudíž také povinnost synovi na výživu přispívat finanční částkou, nepovažuje Ústavní soud za natolik extrémní, že by vyžadoval jeho zásahu. Stejně tak je tomu i v poměru k rozhodnutí o náhradě nákladů státu, když v tomto směru matka přehlíží, že jedním z důvodů nařízení znaleckých posudků a v podstatě i důvodem návrhu otce na změnu výchovného prostředí bylo i její závadné, byť časově omezené, chování. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími neshledal, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu