ECLI:CZ:US:2010:4.US.2100.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2100/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Z., zastoupené JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 25, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2010 č. j. 21 Cdo 5172/2008-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2008 č. j. 62 Co 190, 191/2008-123, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. srpna 2007 č. j. 27 C 9/2006-81 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. ledna 2008 č. j. 27 C 9/2006-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. července 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů jí bylo upřeno právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené č. 28 Listiny a čl. 4 Evropské sociální charty.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh se zjišťuje, že stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení 131 039,- Kč s přísl. po žalované ADRIA - NEPTUN, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná"). Stěžovatelka u žalované pracovala od 4. dubna 1997 do 31. prosince 2005 jako recepční v hotelu Zlatá hvězda v Třeboni a měla za to, že v průběhu pracovního poměru byla "značně zkrácena na finančním ohodnocení její práce", neboť jí nebyly uznávány a propláceny hodiny odpracované přesčas, včetně příslušných příplatků, ani poskytnuty příplatky za práci v noci, a kromě toho jí žalovaná neumožnila čerpat přestávky v práci na jídlo a oddech. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil. V podaném dovolání pak stěžovatelka namítala, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud námitky stěžovatelky neshledal důvodnými a dovolání zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že řízení před soudy je stiženo vadami, které měly za následek jejich nesprávné rozhodnutí ve věci a odnětí práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelky je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela nepřehledné, zmatné a tím i nesrozumitelné, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je ryze formální a nelze z něj žádným způsobem přezkoumat, na základě jakých skutečností a úvah odvolací soud k rozhodnutí dospěl. Oba rozsudky jsou podle názoru stěžovatelky nepřezkoumatelné a postrádají náležitosti stanovené v ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud se pak podle tvrzení stěžovatelky zaměřil pouze na jedinou z otázek, které stěžovatelka vznesla.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Soud prvního stupně se celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které důvody ho vedly k zamítnutí žaloby. Odvolací soud se ve věci samé zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Nejvyšší soud pak dovodil přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k právní otázce, "zda zaměstnanci, u něhož byla mzda sjednána, již s přihlédnutím k případné práci přesčas, náleží podle ustanovení §5 zákona o mzdě mzda či nikoli". Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka by mohla obdržet další mzdu s příplatkem za práci přesčas (náhradní volno by nepřicházelo v úvahu - srov. §5 odst. 1 věta druhá zákona o mzdě) jen, kdyby bylo prokázáno, že pracovala přesčas nad rámec dohodnutých 12,5 hodin přesčasové práce, k nimž účastníci přihlíželi při sjednávání mzdy stěžovatelky za vykonanou práci. Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu věcně správným a protože nezjistil, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání stěžovatelky zamítl.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, Ústavním soudem shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v interpretaci aplikovaných ustanovení zákoníku práce a zákona o mzdě neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu