ECLI:CZ:US:2010:4.US.2197.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2197/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem Trutnov, Spojovací 852, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 28 Cdo 4725/2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. července 2007 sp. zn. 24 Co 132/2007 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. 9 C 38/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. července 2010, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva chráněná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tedy práva zaručená čl. 95 odst. Ústavy a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatel se v restitučním řízení domáhal žalobou podanou u soudu dne 3. srpna 1994 určení, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). O žalobě bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. 9 C 38/2006, kterým byla žaloba zamítnuta. O odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. července 2007 sp. zn. 24 Co 132/2007 tak, že toto rozhodnutí bylo potvrzeno s tím, že k nabytí vlastnického práva k pozemkům uváděným stěžovatelem, nepostačovalo ujmutí se držby pozemků uchazečem /uchazeči/ o příděl nemovitostí, ale bylo třeba vydání přídělové listiny, což v daném případě prokázáno nebylo. Nejvyšší soud pak neshledal zákonné předpoklady přípustnosti stěžovatelem podaného dovolání a dovolání usnesením ze dne 12. května 2010 sp. zn. 28 Cdo 4725/2007 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu ve věci rozhodující soudy neposkytly ochranu jako oprávněnému vlastníkovi, neboť měly určit stěžovatele jako osobu oprávněnou, resp. jako domněle oprávněnou osobou s nárokem na zemědělskou restituci dle zákona o půdě. Podle názoru stěžovatele měly být soudy vázány zákonem, tedy zněním dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., které naopak oba porušily. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikáty Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 355/99 a IV. ÚS 99/99, dle jejichž závěrů nemůže jít skutečnost, že se nedochovala přídělová listina, k tíži jednotlivce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti se vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy, v souladu se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 4. prosince 2001 sp. zn. 28 Cdo 1580/2000, vycházely nejen z listin vážících se k přídělu, ale hodnotily celkový proces přídělového řízení a rovněž uvedly základní důvody, z nichž vycházely. V aplikaci a výkladu hmotně právních ustanovení právních předpisů, zejména zákona o půdě, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. V nálezu vydaném pod sp. zn. III. US 355/96 se jednalo o případ, kdy přídělová listina byla vydána, avšak nebyla zanesena do pozemkové knihy. Ústavní soud v tomto nálezu vymezil pojem nedokončeného přídělového řízení s tím, že pokud není pochyb o přechodu vlastnictví ani o rozsahu a identifikaci předmětných parcel z hlediska jejich držby a užívání přídělcem, nesrovnalosti v evidencích nemovitostí nemohou být samy o sobě důvodem postupu podle §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě. V nálezu vydaném pod sp. zn. IV. ÚS 99/99 pak Ústavní soud judikoval, že podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo i při pozdějším vydání přídělové listiny, skutečné převzetí držby přidělené půdy. Jak z uvedeného plyne, v obou citovaných nálezech byla přídělová listina vydána, i když později, než došlo k převzetí držby. V posuzované věci řešily soudy případ poněkud odlišný, kdy konečné rozhodnutí o přídělu nebylo domnělou oprávněnou osobou soudu v nalézacím ani odvolacím řízení doloženo.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena kopie usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 28 Cdo 4725/2007 (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť si ji zajistil z veřejně dostupné elektronické databáze Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu