ECLI:CZ:US:2010:4.US.2250.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2250/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Dobromilou Markovou, advokátkou se sídlem nám. Čs. Legií 500, Pardubice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 23 Co 41/2010-488 ze dne 11. 5. 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 8. 2009 č. j. 21P 31/2008-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 8. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena základní lidská práva (svobody), jež jsou zakotvena zejména v čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně bylo porušeno právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči a právo stěžovatele svoje dítě vychovávat a pečovat o něj, ve smyslu Listiny, Úmluvy o právech dítěte a usnesení Rady pro lidská práva ze dne 6.1.2003.
V řízeních, z nichž vzešla napadená rozhodnutí (kde krajský soud rozhodoval jako soud odvolací o odvolání stěžovatele a jeho rodičů), bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele (otce) a jeho rodičů (dědečka a babičky) s nezletilou S. N. Soudy rozhodly, že stěžovatel i jeho rodiče se s nezletilou budou stýkat v pravidelných periodách, a to tak, že každý styk bude trvat tři hodiny, nikoli například celý víkend, jak navrhoval stěžovatel a jeho rodiče.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Vysvětlily, proč neměly důvod pochybovat o dostatečné erudici soudních znalců, kteří zkoumali psychický stav stěžovatele. Za situace, kdy tito znalci jednoznačně nedoporučili (alespoň prozatím) rozšiřovat styk stěžovatele a jeho rodiny s nezletilou, a kdy mezi rodiči nezletilé docházelo v jejich vztahu k velmi závažným poruchám (stěžovatel byl mj. uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, neboť se dopustil fyzického i psychického útoku proti matce nezletilé), nelze považovat napadená rozhodnutí za jakkoli nepřiměřená.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu