ECLI:CZ:US:2010:4.US.2263.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2263/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Davídkova 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010 čj. 13 To 201/2010-537 a rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 10. 3. 2010 čj. 4 T 250/2009-496, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků okresního a krajského soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 8. 2010 se M. P. (dále též "obviněná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Nymburku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 250/2009; současně navrhla, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil, k čemuž mj. uvedla, že má dvě nezletilé děti, které budou zřejmě po jejím zástupu k výkonu trestu umístěny ve výchovném ústavu, což jim zjevně způsobí nenahraditelnou újmu
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 T 250/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 3. 2010 nalézací soud obviněnou uznal vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem; dále jí uložil povinnost uhradit poškozené prostřednictvím jejího opatrovníka škodu ve výši 3.450 Kč.
Dne 15. 6. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání státní zástupkyně rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 10. 3. 2010 částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a znovu rozhodl, že obviněná se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou (výrok I.) a odvolání obviněné zamítl (výrok II.).
III.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutím obecných soudů byla porušena zejména její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V části IV. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "řadou pochybení včetně samotného jednostranného průběhu soudního řízení" před nalézacím i odvolacím soudem "bylo významně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky na to, aby její věc byla soudem spravedlivě a nestranně posouzena." Obecné soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy a svůj postup nezdůvodnily. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se k důkazům navrhovaným obhajobou vůbec nevyjádřil; odvolací soud následně pouze zmínil, že "považuje doplňovat dokazování obhajobou navrhovaným způsobem za nadbytečné, neboť na zjištěném skutkovém stavu by nemohl cokoliv zvrátit." Při hodnocení důkazů odvolací soud v rozporu s trestním řádem hodnotil důkazy svědčící proti stěžovatelce, učiněné před zahájením trestního stíhání.
Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny tím, že obhájci nebyl dán vůbec prostor ke kladení otázek vyslýchané nezletilé poškozené.
V části V. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí popsaný jednostranný způsob vedení trestního řízení, zejména opomenutí důkazů, byl "zcela evidentně" v rozporu se zásadou spravedlivého procesu zaručenou Listinou i Úmluvou.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelka tvrdila, že řízení v její věci nebylo spravedlivé, neboť některé z jí navrhovaných důkazů soudy neprovedly a řízení před nalézacím i odvolacím soudem vykazovalo vady.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Ústavní soud je toho názoru, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 10. 3. 2010 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž bylo založeno, včetně okolností výslechu poškozené nezletilé (str. 16 - 17) a účasti obhájce stěžovatelky na něm.
Ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka namítla obdobná pochybení nalézacího soudu jako v ústavní stížnosti. Na rozdíl od stěžovatelky je však Ústavní soud toho názoru, že odvolací soud se s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, zejm. na str. 5 - 6 (procesní použitelnost výpovědi poškozené nezletilé) a na str. 7 (neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky z vyžádaného spisu nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakovala to, s čím se obecné soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 21. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu