ECLI:CZ:US:2010:4.US.2268.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2268/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky UNEX a.s, se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Hlinky 118, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 114/2009-367 ze dne 10. června 2010, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2., čl. 2 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozhodnutím, učiněným v odvolacím řízení o žalobě stěžovatelky domáhající se ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání žalovaných NOEN, a.s., Ing. P. Š. a P. S. (dále jen "žalovaní") rozhodl, že zpětvzetí návrhu stěžovatelky není účinné. Toto své rozhodnutí opřel o závěr, že žalovanými projevený nesouhlas se zpětvzetím návrhu učiněným stěžovatelkou je podložen natolik závažnými důvody, že odůvodňují postup v intencích ust. §222 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas stěžovatelky se závěrem o existenci natolik závažných důvodů na straně žalovaných, aby odůvodňovaly rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby učiněném stěžovatelkou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, Ústavě a Úmluvě. Své rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnil. Jeho závěr o skutečnosti, že na straně žalovaných existují závažné důvody opodstatňující rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby učiněném stěžovatelkou, nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat. Ústavní soud jej považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy), který není projevem libovůle a nestojí ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti představují podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemiku se závěrem Vrchního soudu v Olomouci. Vzhledem k těmto skutečnostem, nemaje potřebu cokoli dodávat, Ústavní soud v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K návrhu stěžovatelky na přednostní projednání, resp. na projednání věci jako naléhavé podle ustanovení §71d odst. 1 a §39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a tento návrh sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu
)