ECLI:CZ:US:2010:4.US.2285.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2285/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti AUSTIS-REAL, s. r. o., se sídlem K Austisu 680, 154 00 Praha, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem, AK se sídlem Dukelských hrdinů 23, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008 č. j. 1 Cmo 78/2008-110 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tím, že jím byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2007 č. j. 21 Cm 101/2004-85 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni v něm uvedenou částku coby kupní cenu za instalatérské potřeby odebírané stěžovatelkou od žalobkyně. Soud dovodil, že k uzavírání jednotlivých kupních smluv docházelo způsobem předvídaným ustanovením §275 odst. 4 obchodního zákoníku na základě zavedené praxe, kdy stěžovatelka prostřednictvím pověřených zaměstnanců J. K. a J. K. přebírala od žalobkyně instalatérský materiál, což bylo dokladováno originály faktur a dodacích listů vyhotovovaných žalobkyní, které pověření zaměstnanci podepisovali. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 č. j. 1 Cmo 78/2008-110 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2009 č. j. 23 Cdo 684/2009-123 dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka namítá, že mezi ní a žalobkyní nebyla k předmětu žaloby uzavřena žádná kupní smlouva a že toto zboží nebylo nikdy dodáno. Na danou věc nelze vztáhnout ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť jednak nebyl učiněn návrh na uzavření kupních smluv a jednak podle praxe smluvních stran byl minimálně jednou měsíčně vystaven dodací list za odebrané zboží, který byl oběma stranami podepsán; v daném případě však žalobkyně soudu předložila pouze podepsané faktury, poněvadž dodací listy na toto zboží nikdy neexistovaly. Stěžovatelka shrnuje, že závěry obecných soudů o uzavření kupních smluv nemají oporu v provedeném dokazování a právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a to s i ohledem na svědeckou výpověď J. K., jejíž interpretace soudem neodpovídá jejímu skutečnému obsahu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež nepovažoval za potřebné vyzývat stěžovatelku a jejího zástupce k odstranění formálně nevýznamné vady předložené plné moci.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Mezi vady důkazního řízení patří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Žádná z výše uvedených pochybení, jež by otevírala prostor pro kasaci rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud neshledal. Skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, rovněž aplikace příslušného ustanovení obchodního zákoníku není stižena svévolí, důvody pro ni jsou v rozhodnutích obecných soudů racionálně zdůvodněny. Stěžovatelčiny námitky jsou pouhou opakovanou polemikou se závěry obecných soudů; tato polemika není způsobilá doložit zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Nad již uvedené odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí ve stěžovatelčině věci vydaných. Maje tam traktovaná vysvětlení podstaty rozhodovacích důvodů za správná, nepovažuje Ústavní soud za potřebné znovu je, byť jinými slovy, opakovat.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu