ECLI:CZ:US:2010:4.US.233.10.1
sp. zn. IV. ÚS 233/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. Zbigniewa Mrózka, správce konkursní podstaty úpadkyně Českomoravská dřevařská společnost, s. r. o, se sídlem Ostravská 902, Petřvald u Karviné, zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem Široká 3/590, Havířov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4263/2009-235 ze dne 12. 11. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 13/2009-210 ze dne 30. 4. 2009, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 9 Cmo 13/2009-220 ze dne 19. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem č. j. 13 Cm 72/2001-28 ze dne 4. 9. 2003 zamítl žalobu obchodní společnosti Lamela Electric, a. s. (dále jen „vedlejší účastnice“), jíž se tato vůči stěžovateli domáhala vyloučení v žalobě specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkurzní podstaty Českomoravské dřevařské společnosti, s. r. o (dále jen „úpadkyně“). Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) rozsudkem č. j. 6 Cmo 9/2004-112 ze dne 13. 3. 2006 rozhodnutí krajského soudu ve věci samé potvrdil, nicméně Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 29 Odo 1324/2006-141 ze dne 8. 10. 2008 jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k novému projednání. Vrchní soud poté, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem č. j. 9 Cmo 13/2009-210 ze dne 30. 4. 2009, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 9 Cmo 13/2009-220 ze dne 19. 5. 2009, změnil rozsudek krajského soudu tak, že se předmětné nemovitosti vylučují z konkurzní podstaty úpadkyně. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 4263/2009-235 ze dne 12. 11. 2009 odmítl z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“).
Posledně uvedená rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž označil právní posouzení věci obecnými soudy za rozhodovací exces, mající za následek dotčení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že přes výslovné znění §584 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), v němž je uvedeno, že se použije pouze tehdy, nestanoví li zákon jinak, byl institut zániku práva splynutím obecnými soudy aplikován i na zástavní právo k nemovitosti sepsané do konkurzní podstaty úpadkyně, přestože tomu bránila kogentní ustanovení §27 odst. 5 a §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“), jež mají ve vztahu k občanskému zákoníku povahu lex specialis. V této okolnosti spatřoval stěžovatel ústavně zapovězenou svévoli v rozhodování obecných soudů a porušení principu rovnosti účastníků řízení, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4263/2009-235 ze dne 12. 11. 2009 a rozsudek vrchního soudu č. j. 9 Cmo 13/2009-210 ze dne 30. 4. 2009, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 9 Cmo 13/2009-220 ze dne 19. 5. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s právním posouzením otázky zániku zástavního práva splynutím dle §584 občanského zákoníku za situace, kdy se zástavní dlužník (vlastník zástavy odlišný od osobního dlužníka) stal v průběhu konkurzního řízení zástavním věřitelem (oprávněným ze zástavou zajištěné pohledávky). Obecné soudy vyslovily právní názor, že zástavní právo v takovém případě zaniká, s čímž se stěžovatel neztotožnil a požadoval, aby Ústavní soud závěry obecných soudů přehodnotil.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto:
První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 737/02). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Vrchní i Nejvyšší soud vycházely při svém rozhodování z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 1324/2006-141 ze dne 8. 10. 2008, v němž Nejvyšší soud podrobně vyložil, jaký byl vztah §584 občanského zákoníku k ustanovením §27 odst. 5 a §28 zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel v této souvislosti vznesl pouze jedinou námitku, a to že zákon o konkurzu a vyrovnání má vůči §584 občanského zákoníku postavení speciálního předpisu, nicméně právě této právní otázce věnoval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí značnou pozornost a důsledně se s ní vypořádal. Ústavní soud shledal argumentaci, na níž bylo posouzení předmětné právní otázky založeno, logickou a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí neměl co vytknout.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší podávat výklad jiných než ústavních předpisů; výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Jelikož se o takový případ v projednávané věci nejednalo, Ústavní soud respektoval kompetenci obecných soudů a jimi vyslovený právní názor nepřehodnocoval. Skutečnost, že se stěžovatel s právním posouzením věci neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu