ECLI:CZ:US:2010:4.US.236.10.1
sp. zn. IV. ÚS 236/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. L. V., zastoupené JUDr. Lucií Štursovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Bolzanova 33, Brno, proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. února 2006 č. j. 4 C 1024/2004-109 a Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2007 č. j.17 Co 181/2006-148 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2009 č. j. 22 Cdo 989/2008-192, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. ledna 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že označenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Svoji ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na náhradu nákladů řízení, které stěžovatelce vznikly v souvislosti s řízením před Ústavním soudem podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh se zjišťuje, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. února 2006 č. j. 4 C 1024/2004-109 na základě žaloby podané sestrou stěžovatelky MUDr. V. L. (dále jen "žalobkyně") zrušil podílové spoluvlastnictví - k chatě č. e. 7 v části obce Bítov na pozemku parcelní číslo st. 364/6 o výměře 34 m2 a předmětnou nemovitost přikázal do vlastnictví žalobkyně, které současně uložil, aby stěžovatelce na vypořádání podílu zaplatila částku 150 000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007 č. j. 17 Co 181/2006-148 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 27. října 2009 č. j. 22 Cdo 989/2008-192, ve znění opravného usnesení ze dne 22. března 2010 sp. zn. 22 Cdo 989/2008, zastavil a dovolání, které stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu, stejným usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že u soudů prvního a druhého stupně byla provedena neúplná skutková zjištění a soudy se nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky, zejména s tvrzením že vůlí jejího zemřelého otce MUDr. V. H. bylo, aby nemovitost byla po jeho smrti ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka dále tvrdila, že přiznaná částka je v příkrém rozporu s tím, že ztrácí vlastnické právo k nemovitosti k níž má vztah, o níž má zájem, do níž investovala nemalé finanční prostředky a má pro ni nenahraditelný "genius loci", a to ve prospěch žalobkyně, která nejenže do nemovitosti neinvestovala ničeho, vyjma účelového zavedení elektřiny, ale dosud jí byl osud nemovitosti lhostejný. Dále stěžovatelka zpochybnila schopnost žalobkyně poskytnout jí přisouzenou částku a uvedla, že rozhodnutím soudů jí bylo odňato vlastnické právo k nemovitosti toliko na základě vzdálenosti nemovitosti od bydliště účastnic. Stěžovatelka rovněž napadla odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle jejího názoru nedostatečné a má za to, že jednáním, které se před odvolacím soudem konalo dne 5. listopadu 2007 v její nepřítomnosti, jí byla odňata nesprávným postupem soudu možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 1994 sp. zn. III. ÚS 102/94.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení.
Ústavní stížnost se vyznačuje tím, že je ke standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Pokud má stěžovatelka za to, že jednáním, které se před odvolacím soudem konalo dne 5. listopadu 2007 v její nepřítomnosti, jí byla odňata nesprávným postupem soudu možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř, měla žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Proto je tato část ústavní stížnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále přezkoumal napadená rozhodnutí ve zbývající části námitek stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), vznesené námitky stěžovatelky neshledal důvodnými a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v aplikaci ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry těchto soudů. Soud prvního stupně se celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a které důvody ho vedly k rozhodnutí o přikázání chaty do výlučného vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud se pak zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť za situace, kdy obě účastnice požadovaly přikázání chaty do svého výlučného vlastnictví, správně vycházel z hlediska co nejúčelnějšího využití nemovitosti a připravenosti obou účastnic k vyplacení podílu za nemovitost. Nejvyšší soud potvrdil správnost rozhodnutí obecných soudů a dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou.
Ve věci návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Vzhledem k výsledku řízení pak neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu