ECLI:CZ:US:2010:4.US.2488.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2488/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 2. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncd 257/2009 ze dne 10. 7. 2009, kterým byla stěžovatelčina věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Litoměřicích.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncd 257/2009 ze dne 10. 7. 2009 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla její věc, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 620/2008, z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") přikázána Okresnímu soudu v Litoměřicích. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na zákonného soudce a spravedlivý proces. Porušení těchto svých ústavně zaručených práv, dovolávaje se judikatury Ústavního soudu [nálezy sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549), III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 83/49 SbNU 197) a další], spatřuje stěžovatelka v podstatě v tom, že napadené usnesení postrádá jakékoliv zdůvodnění rozhodnutí o přikázání její věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. V odůvodnění ústavní stížnosti zároveň uvádí důvody, které podle ní svědčí tomu, že návrhu na delegaci v posuzované věci nelze vyhovět.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti jako účastník řízení před Ústavním soudem uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na své usnesení ze dne 10. 7. 2009.
V řízení před obecnými soudy žalovaný JUDr. J. K., správce konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., se, ač Ústavním soudem vyzván, k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil a společnost Finar, s. r. o., se sídlem v Praze 5 (další žalovaný) sice písemné vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, v němž v podstatě dává najevo, že napadené rozhodnutí porušuje principy spravedlivého procesu, předložila, učinila tak však sama, aniž doložila právní zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem povinné (§29, §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a Ústavní soud tak s těmito subjekty jako s vedlejšími účastníky řízení nejednal.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.
Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 139/2009, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že v daném řízení, v němž stěžovatelka má postavení žalobkyně, tato svou žalobu směřující proti žalovaným 1. společnosti Finar, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, a 2. JUDr. J. K., správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, adresovala jako soudu místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který byl obecným soudem 1. žalovaného (§85 odst. 3 o. s. ř.). 2. žalovaný posléze podal jmenovanému procesnímu soudu návrh na delegaci věci z důvodů vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.) jinému soudu, s kterýmžto návrhem však stěžovatelka projevila nesouhlas. Vrchní soud pak ústavní stížností napadeným usnesením uvedenému návrhu na delegaci vyhověl a věc přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aniž však jakkoliv své rozhodnutí odůvodnil.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu práva na zákonného soudce již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 97/6 SbNU 201), III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141), III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), usnesení sp. zn. II. ÚS 544/02 ze dne 8. 10. 2002 (U 33/28 SbNU 429), nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63), I. ÚS 144/2000 ze dne 15. 11. 2001 (N 172/24 SbNU 281), III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 83/49 SbNU 197), III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549)]. Vyjádřil tak, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Právě z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu měnící zákonem stanovenou a při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§11 odst. 1 o. s. ř.) bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud v posuzované věci své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.), uvedené povinnosti nedostál, a porušil tak nejen ustanovení §169 o. s. ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.