ECLI:CZ:US:2010:4.US.2513.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2513/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 2. února 2010 sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §128 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění.
Výrok
I. Částí výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 ve výroku o nákladech řízení, a výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 a výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Část výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 ve výroku o nákladech řízení, a výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 se zrušují.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho základních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na účinnou nápravu podle čl. 13 Úmluvy, na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a v záhlaví citovaného zákonného ustanovení.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 19/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu financí (dále též jen "žalovaná") částky 22 822 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady řízení ve výši 13 918 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 citované rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6 623 Kč.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované finanční částky jako náhrady za omezení vlastnického práva nařízeného dříve platnou vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, a to za období od 10. dubna 1996 do 12. dubna 1996. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o věci samé především namítá, že obecné soudy věc nesprávně posoudily, když vadně zaměnily nepromlčitelné základní právo na náhradu zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny za promlčitelný majetkový nárok vyplývající z vlastnického práva, definovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny, který je promlčitelný podle §100 a násl. občanského zákoníku. Dále stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) namítá, že v případech, kdy se Ministerstvo financí nechá zastupovat soukromou advokátní kanceláří, nemá v případě úspěchu právo na náhradu nákladů řízení, neboť tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto stěžovatel považuje za nesprávné, přičemž jeho odůvodnění odvolacím soudem je podle stěžovatele navíc zcela zmatečné.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a vedlejší účastnice - žalované.
Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila předsedkyně senátu 13 C JUDr. Libuše Fritzová. Uvedla, že stížnost považuje za nedůvodnou a že vzhledem ke vznesené námitce promlčení nebylo možno žalobě vyhovět.
Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 28 Co JUDr. Věra Sýkorová. Městský soud v Praze podle jejího vyjádření rozhodl podle ustálené soudní judikatury týkající se otázky promlčení žalobou uplatněného nároku na peněžitou náhradu za omezení vlastnického práva, což je svou podstatou peněžitá pohledávka, která se jako závazkové právo, nikoli vlastnické právo k věci, promlčuje. Městský soud v Praze rovněž zvažoval postup dle §150 občanského soudního řádu při rozhodování o náhradě nákladů řízení úspěšné žalované s tím závěrem, že žalovaný stát si má právo zvolit zástupce jako každý jiný účastník řízení. Městský soud v Praze dále plně odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že se v něm vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se promlčení. Závěrem Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nebyl stěžovatel zkrácen na právech, jež zaručuje Listina, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Za žalovanou se vyjádřil Ing. P. M. Žalovaná považuje v záhlaví citovaná rozhodnutí za správná a odpovídající ustálené judikatuře. V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu. Podle vyjádření žalované stěžovatel účelově neuvádí, že svůj nájemní dům se 24 bytovými jednotkami koupil v roce 1996 a převzal dobrovolně jako součást převodu majetku předchozím vlastníkem uzavřené nájemní smlouvy. Pokud stěžovateli nevyšel podnikatelský záměr, nelze nepřiměřeného zisku dosahovat soudní cestou, s účelovým tvrzením o nuceném omezení jeho vlastnického práva státem. Toto vyjádření žalované pak je plně v souladu se stanoviskem vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38, a. s., a V. a V. H. proti České republice ze dne 28. prosince 2007, jak bylo odesláno Evropskému soudu pro lidská práva, který projednává všechny žaloby vlastníků nájemních domů v České republice hromadně podané ze shodných důvodů, jaké uvádí nyní stěžovatel v ústavní stížnosti. S ohledem na uvedený skutkový stav žalovaná navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ústavní stížnost zamítne.
Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 setrvaly na svých názorech obsažených v jejich v záhlaví citovaných rozhodnutích a žalovaná vyjádřila přesvědčení o jejich správnosti.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 souhlasily ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože stěžovatel a žalovaná se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouze částečně důvodná, a to stran rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodněních v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
Pokud jde o rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, upozorňuje Ústavní soud na svůj názor zastávaný v konstantní judikatuře, podle kterého je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Své rozhodnutí o přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení pak musí též řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť povinnost obecných soudů své rozsudky odůvodnit (§157 občanského soudního řádu ), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 občanského soudního řádu, je jedním z principů představujících součást práva na řádný proces. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
Nesprávnost v záhlaví citovaných rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodňuje stěžovatel nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Podle náhledu Ústavního soudu, vyjádřeného v citovaném nálezu, nebyl tedy důvod, aby za těchto okolností žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle zjištění Ústavního soudu nevzal obecný soud v rozhodnutí, které bylo uvedeným nálezem zrušeno, výše uvedené otázky v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se vůbec nezabýval. V této skutečnosti spatřoval Ústavní soud vadu mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny.
V projednávané věci shledal Ústavní soud, že výše uvedené požadavky na odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a tedy i předpoklady spravedlivého procesu nebyly obecnými soudy splněny, přičemž se jedná o situaci srovnatelnou s tou, o níž Ústavní soud rozhodl výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07. S ohledem na tyto skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbývá než učinit závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud podotýká, že tímto rozhodnutím vyjadřuje požadavek na dodržení shora uvedených podmínek vyplývajících z práva na spravedlivý proces, avšak nijak se nevyjadřuje k budoucímu rozhodnutí obecných soudů, které ponechává plně na jejich úvaze.
V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení a účelnosti vynaložení nákladů právního zastoupení státu soukromou advokátní kanceláří upozorňuje Ústavní soud na své usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09 ze dne 9. 7. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde mimo jiné (též v návaznosti na shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07) vyslovil názor, dle kterého, co jsou účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud pak obecné soudy v konkrétním případě v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, že stát v postavení právnické osoby má právo na zastoupení advokátem, pak jediným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné vyplývající z ustanovení §150 občanského soudního řádu. Za situace, kdy obecné soudy vyložily důvody, proč použití tohoto ustanovení nepřichází do úvahy, není žádný prostor pro derogační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť podmínky řádného procesu ve vztahu k namítaným výrokům rozhodnutí obecných soudů byly dodrženy a jejich rozhodnutí nenese rysy libovůle.
Dále pak Ústavní soud upozorňuje též na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. 7. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde (opět také v souvislosti se shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07) k zastoupení České republiky - Ministerstva financí advokátem uvedl, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. státu i osoby s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mimo jiné v §25, 137 a 142 občanského soudního řádu. Podle §25 odst. 1 občanského soudního řádu si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (§137 občanského soudního řádu). Podle §142 odst. 1 téhož předpisu pak má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Ústavně garantované právo na právní pomoc podle náhledu Ústavního soudu vyjádřeného v naposled uvedeném usnesení zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde §142 občanského soudního řádu) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.
V.
Z důvodů uvedených v bodě III Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví citovaná rozhodnutí v částech, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §128 odst. 2 občanského zákoníku je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud ústavní stížnosti, resp. její části, s níž je spojen. S ohledem na skutečnost, že tento návrh souvisí s odmítanou částí ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než jej též odmítnout.