ECLI:CZ:US:2010:4.US.2550.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2550/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelů 1) Mgr. M. M., 2) MUDr. K. M. a 3) P. M., všech zastoupených Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Meziříčská 774, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010 č. j. 33 Cdo 2016/2008-350, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 22. ledna 2008 č. j. 15 Co 634/2007-319 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. července 2007 č. j. 4 C 235/2005-288, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále k porušení čl. 2 odst. 3, 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení nereagoval odpovídajícím způsobem na všechny otázky, které stěžovatelé v souladu s občanským soudním řádem označili za otázky zásadního právního významu. Jsou toho názoru, že v důsledku toho se rozhodnutí Nejvyššího soudu dostalo do rozporu s rozhodovacími důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01. Na podporu tohoto svého přesvědčení stěžovatelé citovali některé pasáže z odůvodnění jimi podaného dovolání a posléze, aniž by soudu prvého stupně či soudu odvolacímu čehokoliv vytkli, se domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 22. ledna 2008 č. j. 15 Co 634/2007-319 odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009], neboť není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dle tamního soudu, jak blíže je v odůvodnění předmětného usnesení rozvedeno, námitky stěžovatelů jednak míří na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a, v případě, kdy stěžovatelé argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci.
Z uvedeného se podává, že dovolání v záležitosti stěžovatelů evidentně nebylo na základě předložených skutkových námitek z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu možno posoudit jako (ne)přípustné, resp. tuto možnost svým dispozičním úkonem stěžovatelé ani nezaložili, neboť rámec takto zákonem předpokládané (případné) přípustnosti dovolání je determinován posouzením toliko výtek (otázek) právních, byť i případně v rovině procesní [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] ; což shodně dokládá v tomto směru i judikatura Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 182/05, I. ÚS 2030/07, I. ÚS 2884/08, I. ÚS 1452/09, IV. ÚS 2117/09). Poněkud jinak vyjádřeno, nelze zde efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (takto procesní) otázky zásadního významu.
V uvedeném rozsahu bylo tudíž nutno posoudit návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný, když je zřejmé, že povahou námitek obsažených v podaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemohli posouzení otázky zásadního právního významu vůbec otevřít. Tento závěr vyplývá v návaznosti na rozhodovací důvody, jimiž soud prvého stupně a odvolací soud své rozsudky podložili, pročež takto i odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 414/01 působí naprosto nepřiléhavě.
Ohledně rozsahu petitu požadujícího zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 22. ledna 2008 č. j. 15 Co 634/2007-319 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. července 2007 č. j. 4 C 235/2005-288 promítá se potom popsaná procesní situace následně v tom, že pro aplikaci výjimky uvedené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí (stěžovateli podaného) dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval, kterou citované ustanovení předpokládá. Z toho posléze plyne, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Na základě uvedených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu