ECLI:CZ:US:2010:4.US.2604.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2604/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické a o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2010 č. j. 30 Co 184/2010-67, výroku II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. září 2010, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro jeho rozpor s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a připojené přílohy se podává, že stěžovatel požadoval zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věci za průtahy v řízení vedeném u České správy sociálního zabezpečení v řízení ohledně přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Soud prvního stupně rozhodl, že za překročení v délce pěti dnů postačuje samostatné konstatování porušení práva a uložil stěžovateli zaplatit žalované na nákladech řízení 15 172,50 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil, změnil je ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud přihlédl k povaze uplatněného nároku a k tomu, že na straně žalované je stát zastoupený organizační složkou státu, která je organizačně i personálně zajištěna ze státního rozpočtu a s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že jsou zde předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované podle ustanovení §150 o. s. ř.
Podle názoru stěžovatele soudy v napadeném rozhodnutí, a to konkrétně v části, ve které rozhodovaly o náhradě nákladů řízení, na jedné straně konstatovaly porušení stěžovatelových práv, na druhé straně prvoinstanční soud uložil platit protistraně náhradu nákladů řízení a nést i své náklady řízení. Odvolací soud sice zmírnil nepříznivé dopady řízení na stěžovatele tak, že stěžovatel nemusí platit náklady řízení protistraně a má pouze nést své náklady řízení, nicméně stěžovatel má za to, že odvolací soud v tom nebyl důsledný a že s ohledem na okolnosti případu měl žalované uložit povinnost platit stěžovateli jeho náklady řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení §150 a §142 o. s. ř. obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry Ústavního soudu, uvedenými ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09, neboť na uvedenou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu