ECLI:CZ:US:2010:4.US.2660.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2660/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Z. K., právně zastoupeného JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. června 2010, sp. zn. "2 To 1 PP 1/2010", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl zkrácen ve svých právech, na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a s právem na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny.
Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. dubna 2010, č.j. 1 Pp 1/2010-26, byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmínečné propuštění z výkonu trestu. Následnou stížností stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, usnesením ze dne 29. června 2010, č.j. 2 To 218/2010-43, zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2005, č.j. 40 T 7/2004-764, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května 2005, sp. zn. 2 To 45/2005, byl pro trestný čin loupeže odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku. Poté, co odpykal zákonem stanovenou část trestu; 2/3 dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění do 31. prosince 2009, resp. 1/2 dle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění; obrátil se na soud se žádostí o podmíněné propuštění, o němž bylo rozhodnuto jak uvedeno shora.
Stěžovatel předně uvedl, že je srozuměn s možným posouzením jeho žádosti jako nedůvodné, ne však za situace, kdy se stížnostní soud věcí nedostatečně zabývá. Napadenému usnesení krajského soudu vytýká nedostatky přezkumné činnosti spočívající v náležitém vypořádání se s argumentací uvedenou ve stížnosti. Stěžovatel uvedl, že napadené usnesení je v důsledku pochybení soudu nepřesvědčivé a odporuje principu zákazu libovůle. Krajský soud postupoval mechanicky a soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly zdravotním stavem stěžovatele. Tím zasáhly do jeho práva na lidskou důstojnost, neboť jej ponechaly ve výkonu trestu při nezměněném zdravotním stavu. Stěžovatel je omezen v pohybu a trpí nedostatečně tlumenými bolestmi bez odstranění samotné příčiny jeho zdravotních obtíží. Stěžovatel je dále přesvědčen, že zkrácení v právu na osobní svobodu může nastat i v případě řízení o předčasném propuštění z výkonu trestu. Soudy ve věci stěžovatele však dospěly k závěru, že nevytvořil žádné předpoklady pro kázeňské odměny, aniž by přihlédly k faktu, že jeho zdravotní stav mu tuto možnost ztěžuje. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Následně bylo Ústavnímu soudu rovněž doručeno doplnění ústavní stížnosti přímo stěžovatelem, bez právního zastoupení. S ohledem na ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však Ústavní soud k tomuto doplnění nepřihlížel.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 1 Pp 1/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak je výše uvedeno, o stěžovatelově žádosti rozhodl Okresní soud v Šumperku ze dne 29. dubna 2010 pod č.j. 1 Pp 1/2010-26, o následné stížnosti pak Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc dne 29. června 2010 pod č.j. 2 To 218/2010-43. Napadené usnesení pak stěžovatel označil směsicí obou spisových značek. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i předloženého spisu se však podává, že napadá-li stěžovatel ve svojí věci usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 29. června 2010, jedná se o usnesení sp. zn. 2 To 218/2010. Jen na okraj k tomu čtvrtý senát odkazuje na ustálenou judikaturu, podle které je důvodem obligatorního zastoupení v řízení před Ústavním soudem eliminace neúměrného zatěžování nekvalifikovanými návrhy.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je ze spisu okresního soudu patrné, stěžovatel poukazoval na svůj zdravotní stav jen jako na jeden z aspektů k nimž by měly soudy přihlédnout zejména jako příčinu omezené pracovní zařaditelnosti stěžovatele a z toho plynoucí nemožnosti vyrovnání všech jeho pohledávek. Soud prvého stupně při posouzení věci nedospěl k závěru, že jsou důvody dostatečné pro vyhovění žádosti. S těmito závěry se ztotožnil i stížnostní soud.
Trestní zákon poskytuje možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za dodržení zákonem stanovených podmínek, přičemž je na příslušném soudu, aby posoudil, zda jsou podmínky skutečně naplněny. S ohledem na charakter trestního práva se jedná o "benefit", kdy soud přihlédne ke změnám, které výkon trestu odnětí svobody měl na pravomocně odsouzenou osobu, resp., zda uložený trest již splnil svůj účel. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Jen tomu přísluší posoudit naplnění nezbytných požadavků a dopad takového rozhodnutí. Zahájení řízení o podmínečném propuštění předpokládá splnění objektivních zákonných podmínek, zejména uplynutí příslušné doby. Kladné vyřízení však navíc předpokládá splnění subjektivních požadavků např. kázeňské pochvaly, předchozí trestnou činnost a tresty, případně okolnosti předchozích podmínečných propuštění. Pokud tedy soud dospěje k závěru, že doposud nebyly naplněny předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nelze takový závěr považovat za zkrácení v základních právech, k jejichž ochraně je nejen Ústavní soud, ale i přímo obecné soudy (čl. 4 Ústavy ČR), povolán.
Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele o zkrácení v právu stěžovatele na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje každému projednání jeho věci s možností uplatnit veškeré procesní nástroje. Nezaručuje však, že ve věci bude rozhodnuto očekávaným způsobem.
Omezení osobní svobody stěžovatele je dáno odsuzujícím rozsudkem, k němuž vedla jeho aktivní činnost, definovaná v trestním zákoně. Pokud tedy obecné soudy kladou důraz na jinou aktivní činnost, jako předpoklad podmínečného propuštění, není takový požadavek možné považovat za zkrácení stěžovatele v tomto právu.
Pokud jde o námitku stěžovatele na zachování lidské důstojnosti při jeho zdravotním stavu, přísluší stěžovateli toto právo přímo v rámci výkonu trestu odnětí svobody, kde je považováno za jednu z klíčových podmínek, jejichž dodržování je svěřeno dohledu státního zástupce. Samotný zdravotní stav stěžovatele není možno považovat za obzvláště dehonestující proto, že je zaslouženě ve výkonu trestu.
V postupu obecných soudů v projednávané věci neshledal Ústavní soud vad, když ani stěžovatel sám neuvedl, která jeho základní práva měla být porušena.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu