ECLI:CZ:US:2010:4.US.2669.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2669/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelů V. P. a L. N., právně zastoupených advokátem JUDr. Karlem Polákem, Lorecká 465, Kutná Hora, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Kutná Hora ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 2 ZN 237/2005, usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Kutná Hora, Obvodní oddělení Čáslav ze dne 29. 8. 2007 č. j. ORKH-305/TČ-10-2005 a návrhu na vyslovení zákazu Nejvyššímu státnímu zastupitelství, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování práva stěžovatelů odmítáním se věcně zabývat jejich podáními ze dne 22. 4. 2008, 21. 7. 2008 a 11. 9. 2008 a uložení povinnosti Krajskému státnímu zastupitelství v Praze přijmout uvedená podání a o způsobu jejich vyřízení stěžovatele vyrozumět, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství Kutná Hora ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 2 ZN 237/2005, usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Kutná Hora, Obvodní oddělení Čáslav ze dne 29. 8. 2007 č. j. ORKH-305/TČ-10-2005 a provedení v záhlaví citovaného návrhu.
Poté, co byly odstraněny vady návrhu, Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Policie ČR rozhodla ústavní stížností napadeným usnesením o podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle ustanovení §158 odst. 1 písm. a, b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měl dopustit podezřelý K. Š. tím, že jako zaměstnanec soudního exekutora JUDr. J. G. v domě stěžovatelky provedl označení majetku k případné exekuci, dále měl pohrůžkou okamžitého odvozu všech movitých věcí donutit stěžovatele podepsat dohodu o zaplacení dluhů. Ačkoli byl K. Š. upozorněn na to, že movitý majetek není vlastnictvím stěžovatele, ale stěžovatelky, byl majetek sepsán, zabaven a odvezen. Policie ČR po provedeném šetření dospěla k závěru, na jehož základě podnět v souladu s ustanovením §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), odložila. Ke stížnosti stěžovatelky rozhodla náměstkyně okresní státní zástupkyně v Kutné Hoře tak, že je stížnost nedůvodná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti relativně podrobně rozebírají postup exekutora JUDr. J. G. a jeho zaměstnance K. Š., který považují za nezákonný s tím, že by měla být vyvozena jejich trestněprávní odpovědnost. Jelikož nebylo trestní oznámení dle stěžovatelů vyřízeno řádně, podali dne 22. 4. 2008, 21. 7. 2008 a 11. 9. 2008 další trestní oznámení, ve kterých poukazovali na nové skutečnosti, které je utvrzovaly v nezákonném postupu exekutora a jeho zaměstnance. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postup státních zastupitelství ve věci jejich podání ze dne 22. 4. 2008, 21. 7. 2008 a 11. 9. 2008, kdy jsou přehlíženy nové skutečnosti a kdy bylo odloženo podání ze dne 11. 9. 2008 bez toho, že by byli stěžovatelé o jeho vyřízení vyrozuměni, porušuje jejich právo na spravedlivý proces zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatelů směřovala mimo jiné vůči rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo odloženo jeho trestní oznámení, resp. zamítnuta stížnost proti tomuto odložení. Ústavní soud přitom již v minulosti mnohokrát konstatoval, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny nelze odvodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba či osoby byly trestně stíhány. Charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96; publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 5, str. 343 a násl.). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, usnesení č. 29, str. 291 a násl.). Práva stěžovatelů na zhojení eventuální újmy, a to i újmy vzniklé v důsledku případného porušení čl. 3 Úmluvy, dostatečně zajišťují občanskoprávní instituty náhrady škody a ochrany osobnosti.
Co se týče té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé brojí proti tomu, jak se orgány činné v trestním řízení vypořádaly s jejich podáními ze dne 22. 4. 2008, 21. 7. 2008 a 11. 9. 2008, je z návrhu zřejmé, že tyto se s nimi vypořádaly, byť ne způsobem odpovídajícím očekávání stěžovatelů. Tato skutečnost však sama o sobě protiústavnost nezakládá, přičemž ne každé porušení zákona představuje zásah do základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu