ECLI:CZ:US:2010:4.US.267.08.1
sp. zn. IV. ÚS 267/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky A. P., právně zastoupené advokátkou Mgr. Kateřinou Galbovou, Jeremiášova 1422/7b, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2007 č. j. 18 Co 310/2007-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 3. 2007 č. j. 10 C 281/2006-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem obvodního soudu zavázána zaplatit vedlejší účastnici cenu za zhotovení a dodání díla, a to na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zaměření, výroba a montáž kamenných kuchyňských desek dle specifikace. Po předání díla byl vznesen požadavek na úpravu hrany a výměnu jednoho kusu - důvodem bylo předtím schválené doplnění vzniklé spáry malou lištou. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí celou řadu námitek, týkajících se kvality díla a okolnosti jeho předání. Poukazuje na vadu spočívající v nekvalitním materiálu desky, kterou se nepodařilo odstranit ani dodatečným leštěním. Soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy, načež dospěl soud k nesprávným skutkovým a právním zjištěním. Soud neprovedl výslech stěžovatelky, ačkoliv tento byl opakovaně navrhován a ačkoliv byla k jeho provedení předvolána. Účastníci řízení nebyli poučeni podle ustanovení §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odvolacím řízení soud rozhodl bez toho, aniž by žalobkyně řádně formulovala žalobní petit a soud sám za ni formuloval a vyčíslil náklady řízení. Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
III.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před obecnými soudy nebyl proveden jí navržený důkaz, ač o to opakovaně žádala, nutno s ohledem na výše uvedené podotknout, že není povinností soudu provést každý navržený důkaz, ale pakliže se soudce rozhodne důkaz neprovést, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést důvody, pro které se tak nestalo. Je sice pravdou, že z odůvodnění rozsudku obvodního soudu takové skutečnosti nevyplývají, nicméně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmě, že stěžovatelka měla být vyslechnuta k otázce funkcí jednotlivých osob ve firmě, což nebylo soudem považováno s ohledem na předmět sporu za podstatné.
Stěžovatelka poukazuje ve svém návrhu mimo jiné na tu skutečnost, že se jí nedostalo poučení dle ustanovení §119a o. s. ř. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že účastníci měli v průběhu soudního řízení dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek, že došlo ke skutkovému objasnění stavu věci a že byli též řádně právně zastoupeni. Ústavnímu soudu se tak jeví jako příliš formalistické rušit napadená rozhodnutí pouze z důvodů uvedeného procesního opomenutí, které zřejmě nemohlo mít vliv na vlastní meritorní rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu