ECLI:CZ:US:2010:4.US.2674.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2674/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2010 č. j. 70 Co 340/2010-37 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2010 č. j. 16 C 186/2009-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. září 2010, stěžovatel navrhoval podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na náhradu odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo, že povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivé, veřejné a včasné projednání záležitostí nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhl, aby byla účastníkům řízení uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.
Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že stěžovatel se domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí zadostiučinění v penězích jako náhrady nemajetkové újmy. Obvodní soud stěžovatele přípisem vyzval, aby doložil, že svůj nárok u žalované uplatnil a byl upozorněn, že takové uplatnění je podmínkou, aby věc byla projednána před soudem. Na tento přípis stěžovatel odpověděl, že nemá žádnou zákonnou povinnost nárok na uplatnění náhrady nemajetkové újmy předběžně projednat. Obvodní soud usnesením ze dne 20. května 2010 č. j. 16 C 186/2009-26 podle §104 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil, neboť se nepodařilo odstranit nedostatek podmínky řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. července 2010 č. j. 70 Co 340/2010-37 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že i ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je třeba aplikovat ustanovení §14 téhož zákona, podle něhož je předběžné uplatnění nároku na náhradu škody u úřadu dle §6 zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval, že jako osoba s absolutoriem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a s více jak patnáctiletou právní praxí je toho názoru, že mu objektivně žádný zákon neukládá povinnost uplatnit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu nejprve u Ministerstva práce a sociálních věcí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry obecných soudů o splnění podmínky k zastavení řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Čtvrtý senát tak rozhodl ve shodě s usnesením druhého senátu Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 1571/10, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stejného stěžovatele ve stejné právní věci, přičemž na závěry zde uvedené rovněž odkazuje.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v nezastoupení stěžovatele advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ani neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu