ECLI:CZ:US:2010:4.US.274.10.1
sp. zn. IV. ÚS 274/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. Ř., zastoupeného JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem, AK se sídlem Žitná 25, 110 01 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 26 Co 304/2006-191 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 č. j. 28 Cdo 2334/2007-217 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obecné soudy dle stěžovatele zásadním způsobem pochybily při hodnocení otázky, v jakém rozsahu byl stěžovatel aktivně legitimován k podání návrhu na poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob. Stěžovatel uvedl, že je univerzálním závětním dědicem V. V., na nějž podle stěžovatelova návrhu přešlo (v plném rozsahu) po smrti B. V. vlastnické právo ke všem pozemkům, které stěžovatel ve svém původním žalobním návrhu specifikoval. Závěr obecných soudů, podle něhož V. V. předmětné pozemky v plném rozsahu nezdědil, jelikož B. V. svůj spoluvlastnický podíl pozbyla ještě za svého života, pokládal stěžovatel za nesprávný a extrémně rozporný s provedenými důkazy. Stěžovatel rovněž dodal, že soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že jeho nároky, jak byly v žalobě vymezeny, byly žalovaným v plném rozsahu uznány.
Stěžovatel rovněž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je možno označit jako překvapivé, jelikož odvolací soud po (zcela formálním) ústním jednání změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by o možné změně právního názoru účastníky řízení informoval.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Klíčovou otázkou v projednávané věci bylo, zda na V. V., jehož je stěžovatel univerzálním závětním dědicem, přešly veškeré pozemky specifikované ve stěžovatelově návrhu. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti způsobu, jakým odvolací a dovolací soud tuto právní otázku vyřešily; jejich závěry jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněny a mají oporu v provedených důkazech. Závěr obecných soudů, že B. V. pozbyla svůj spoluvlastnický podíl na předmětným pozemcích ještě za svého života, pročež tento nemohl v dědickém řízení přejít na V. V. (a posléze na stěžovatele), není dle názoru Ústavního soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak namítal stěžovatel.
Výhrady nemá Ústavní soud ani vůči způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou, podle níž není možné přezkoumávat existenci závazku, pokud došlo k jeho uznání. Postačí v tomto ohledu zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, podle něhož překážkou posouzení platnosti dohody o poskytnutí náhrady nemůže být okolnost, že předchůdce žalovaného závazek z ní vyplývající písemně uznal, neboť uznání dluhu není právním důvodem vzniku závazku a má funkci pouze zajišťovací.
Ústavní soud nemohl přitakat ani námitce stěžovatele, dle které odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí. Judikatura Ústavního soudu se obvykle zabývá situací vzniklou v odvolacím řízení, kdy odvolací soud rozhodnutí prvostupňové jako věcně správné potvrdí, avšak na základě jiného právního posouzení, v důsledku čehož se takové rozhodnutí stává pro účastníky překvapivým, neboť jim neumožňuje uplatnit právo vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy či argumenty, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 560/08, http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci však Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 5 C 581/2003 zjistil, že žalovaný opakovaně (srov. č. l. 32 či 144 - 145) zpochybňoval nároky stěžovatele v rozsahu týkajícím se spoluvlastnického podílu, který náležel B. V. Jednalo se tedy o právní otázku, jejíž relevance byla zřejmá v průběhu celého řízení, a rozhodnutí odvolacího soud o ní tudíž nemohlo účastníky řízení nikterak překvapit. Stěžovateli nebyla upřena možnost se k této otázce vyslovit; samotný nesouhlas stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu pak pochopitelně překvapivost jeho rozhodnutí nezpůsobuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu