ECLI:CZ:US:2010:4.US.2743.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2743/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem Nám. 5. května 812, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. června 2010 č. j. 23 Co 208/2010-170 výroku I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. září 2010, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že výrokem I. napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na ochranu rodičovské výchovy, právo na poskytnutí soudní ochrany zákonem stanoveným způsobem, právo rovnosti účastníků před soudem, právo na spravedlivý proces u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. ledna 2010 č. j. 25 C 111/2009-140 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni Mgr. K. L. (dále jen "žalobkyně") částku 77 891,- s úroky z prodlení (výrok I.), zamítl návrh žalobkyně, aby stěžovatel byl povinen zaplatit žalobkyni částku 22 109,- Kč s úroky z prodlení (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 560,- Kč (výrok III.), uložil stěžovateli zaplatit České republice částku 1 680,- Kč za soudní poplatek (výrok IV.) a České republice nepřiznal právo na soudní poplatek ve výši 1 320,- Kč (výrok V.). K odvolání stěžovatele do výroků pod body I., III. a IV. rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. června 2010 č. j. 23 Co 208/2010-170 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném I. výroku, a to v části, kdy stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit částku 53 762,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1. 5. 2009 do zaplacení potvrdil (výrok I.), dále rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I., a to v další části požadavku žalobkyně o zaplacení 24 129,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1. května 2009 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu požadavek žalobkyně zamítl (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ani za odvolací řízení (výrok III.) a uložil stěžovateli zaplatit České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 1 500,- Kč (výrok IV.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení bylo rozhodováno o návrhu žalobkyně na zaplacení 100 000,- Kč s úroky z prodlení za náklady vynaložené na péči o nezl. syna K. na základě jejího skutkového tvrzení, že po právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2005 č. j. 21 Co 63/2005-648 v období od 8/2005 do 12/2008 jako otec. nezl. syna neplnil vyživovací povinnost v době od 8/2005 do 12/2008, tedy v době, kdy byl nezl. syn dle pravomocného soudního rozhodnutí svěřen do jeho výchovy a matce byla stanovena vyživovací povinnost. Žalobkyně však právní závaznost rozsudku neakceptovala a syna do péče stěžovatele nepředala ani nehradila k jeho rukám výživné pro syna. Stěžovatel má za to, že do prodlení s plněním peněžitého nároku, který žalobkyně uplatňovala, se nedostal. Na podporu svých tvrzení odkázal obecně na rozhodovací praxi soudů České republiky a konkrétně na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. IV. ÚS 257/05, IV. ÚS 246/06 a IV. ÚS 488/05.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudů.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci odvolací soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud uvedl základní důvody, z nichž vycházel (srov. str. 5 až 8 napadeného rozsudku), potvrdil správnost aplikovaných ustanovení zákona o rodině soudem prvního stupně, souhlasil se závěry tohoto soudu učiněnými v souvislosti s promlčením části nároku žalobkyně za období do 30. dubna 2009 (§101 odst. 2 zákona o rodině) a snížil výživné stěžovatele o vynaložené platby na obědy a výdaje na ošacení. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu