ECLI:CZ:US:2010:4.US.2796.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2796/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem Husovo náměstí 14, Ledeč nad Sázavou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 184/2010-184 ze dne 14. 6. 2010 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 306/2009-145 ze dne 23. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 27. 9. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 306/2009, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. 42 P 306/2009-145 ze dne 23. 3. 2010 byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu úpravy styku s jeho nezletilým synem, M. T. (výrok I.), a současně došlo s účinností od 1. 9. 2009 u tohoto nezletilého k navýšení výživného hrazeného stěžovatelem z původních 2.500,- Kč měsíčně na 3.800,- Kč měsíčně (výrok II.). Stěžovatel byl rovněž zavázán k úhradě nedoplatku na výživném, který v důsledku tohoto navýšení vznikl (výrok III.). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 32 Co 184/2010-184 ze dne 14. 6. 2010 rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když změnil toliko výši nedoplatku na výživném v návaznosti na dobu, která uplynula od vydání tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v důsledku vydání výše uvedených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, plynoucích z čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i do práv jeho nezletilého syna, plynoucích z čl. 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte. Porušení těchto ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy při rozhodování o úpravě styku s nezletilým řádně nezohlednily všechny rozhodné skutečnosti, a to zejména, že se matka s nezletilým přestěhovala z L. do N., a dále v tom, že při určení výše výživného nesprávně vyhodnotily majetkové poměry obou rodičů, jakož i odůvodněné potřeby nezletilého. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy svými rozhodnutími toliko prohloubily rozkol mezi oběma rodiči, což povede k dalšímu odcizení mezi ním a nezletilým. Dle jeho přesvědčení nebyl v řízení před obecnými soudy respektován princip rovnosti účastníků, když argumentace matky byla bez dalšího soudem přejata, zatímco jeho tvrzení a důkazy byly zpochybňovány. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 32 Co 184/2010-184 ze dne 14. 6. 2010 a rozsudek okresního soudu č. j. 42 P 306/2009-145 ze dne 23. 3. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů stran úpravy styku s nezletilým a výší výživného. Stěžovatel přitom v podstatě toliko opakoval argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a polemizoval s výsledky provedeného dokazování. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo.
Co se týče úpravy styku s nezletilým, stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak nereagoval na stěžejní argument obecných soudů, že o rozšíření tohoto styku je možno uvažovat až poté, co začne pravidelně využívat možností, které mu dává současná úprava. Pokud jde o určení výše výživného, z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že obecné soudy podrobně zkoumaly jak majetkové poměry rodičů, tak i potřeby nezletilého M. a své závěry o nutnosti navýšení výživného logicky a srozumitelně zdůvodnily, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v řízení vznesl. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakoval argumenty přednesené již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto náležitým způsobem vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, jež mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani v tom, že by řízení před obecnými soudy bylo vedeno tendenčně, ve prospěch matky nezletilého. Skutečnost, že obecné soudy dospěly k odlišným závěrům než jaké odpovídají subjektivnímu přesvědčení stěžovatele, není sama o sobě způsobilá konstituovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Námitkou porušení ústavně zaručených práv nezletilého M. se Ústavní soud nemohl meritorně zabývat, neboť tato nesměřovala k ochraně základních práv stěžovatele (jménem nezletilého ústavní stížnost podána nebyla).
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu