ECLI:CZ:US:2010:4.US.2831.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2831/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kozí 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2009 čj. 7 Cmo 100/2009-103 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008 čj. 22 Cm 137/2007-33 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným osobně dne 3. 11. 2009 se M. Š. (dále též "žalovaný 2/" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 983.852,/ Kč s postižními právy ze směnky.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 22 Cm 137/2007 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 11. 2007 nalézací soud vydal směnečný platební rozkaz, jímž bylo společnosti MORAVOLESK, a. s., se sídlem v Brně (žalovaný 1/) a žalovanému 2/ uloženo, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně žalobou uplatněné směnečné nároky do 3 dnů od doručení tohoto směnečného platebního rozkazu nebo aby v téže lhůtě podali odůvodněné námitky u soudu, který směnečný platební rozkaz vydal.
Dne 18. 3. 2008 nalézací soud námitky podané žalovaným 2/ proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 30. 11. 2007 odmítl pro opožděnost. Konstatoval, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému 2/ doručen tzv. náhradním doručením dle ustanovením §46 odst. 3 a §50 odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 4. 2005 do 30. 6. 2009) k datu 12. 1. 2008; poslední den třídenní zákonné lhůty k podání námitek tak připadl na den 15. 1. 2008; námitky však byly podány až dne 21. 1. 2008.
Dne 21. 7. 2009 Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného 2/ usnesení nalézacího soudu ze dne 18. 3. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný 2/ neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení, že poštovním úřadem nebyl dodržen při doručování soudní zásilky postup zakotvený v příslušných ustanoveních o. s. ř.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť "nedostal vůbec příležitost, aby se ... důvodnými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu mohl věcně zabývat Krajský soud v Brně", takže neměl možnost domáhat se ochrany svého práva u tohoto soudu. S ohledem na věk a zdravotní stav je pro něj neúnosné, aby musel žalobkyni zaplatit tak vysokou částku; na žalovaného 1/ totiž byl prohlášen konkurs, takže nelze očekávat, že by povinnost uloženou mu směnečným platebním rozkazem splnil.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se skutkovým a právním posouzením data doručení směnečného platebního rozkazu a s tím související otázky včasnosti podaných námitek nalézacím soudem a opakoval svá tvrzení v řízení před obecnými soudy již uplatněná, zejména že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal včas, neboť zásilka byla na poště uložena bez předchozího pokusu o její doručení a tudíž v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními o doručování, v důsledku čehož nebyly splněny zákonné podmínky pro uplatnění fikce doručení; problémy s doručováním ze strany České pošty měl již v minulosti.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se projednání svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nalézacím soudem; jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti námitek nalézacím soudem z hlediska včasnosti jejich podání.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatele obecné soudy jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítly jako podané opožděně.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatele i aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažená v ustanovení §175 odst. 3 o. s. ř. základní právo stěžovatele na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že námitky byly podány opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.
Stran poukazu stěžovatele na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ustanovení §175 o. s. ř. , které - s výjimkou odst. 2 - nedoznalo podstatných změn ani po novele o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb., účinné od 1. 7. 2009. Tento zákonný postup stěžovatel dle přesvědčení obecných soudů nerespektoval a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Pokud jde o posouzení otázky doručení směnečného platebnímu rozkazu stěžovateli, je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy tuto otázku posoudily v souladu s příslušnými tehdy platnými zákonnými procesními ustanoveními o doručování. Obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem a při šetření podstaty a smyslu základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 4 odst. 4 Listiny.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu