ECLI:CZ:US:2010:4.US.301.10.1
sp. zn. IV. ÚS 301/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2010 ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupené Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 5 - Malá Strana, Zborovská 49, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 čj. 18 Co 448/2009-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 5. 2009 čj. 12 C 414/2008-50 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 1. 2010 se Z. T. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyklizení bytu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 podala dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož přípustnost posoudí dovolací soud.
Stěžovatelka dále uvedla, že si je vědoma ustanovení §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zachovávajícího lhůtu k podání ústavní stížnosti pro případ, že dovolání podané podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bude odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Nynější ústavní stížnost však podala z opatrnosti, neboť aplikaci ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve věcech jejích dříve podaných a rozhodnutých ústavních stížností II. ÚS 1708/07 a III. ÚS 3014/08 považovala za rozpornou a v konečném důsledku vedoucí k popření práva na projednání její věci Ústavním soudem.
Ústavní soud - přes výše uvedená tvrzení stěžovatelky o jeho rozdílném postupu v jedné a téže věci - je v nyní projednávaném případě přesvědčen, že další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.
Pokud v projednávaném případě stěžovatelka využila svého práva podat tzv. podmíněně přípustné dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo nezbytné jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že souběžně s dovoláním podaná ústavní stížnost byla podána předčasně; jednalo se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:
Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na http://www.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj