ECLI:CZ:US:2010:4.US.3028.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3028/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti P. Š. a R. Š., právně zastoupených advokátem JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, Hauerova 3, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 26 Cm 141/2006 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 8 Cmo 449/2008, 8 Cmo 465/2008, a to v té části, v níž jím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 26 Cm 141/2006 a té části, v níž jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětného návrhu je zřejmé, že proti napadenému usnesení vrchního soudu podali oba stěžovatelé dne 23. 1. 2009 dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 23. 2. 2009. O tomto dovolání nebylo do dne doplnění ústavní stížnosti rozhodnuto. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že dovolání nebylo doposud krajským soudem předloženo Nejvyššímu soudu. Proti usnesení vrchního soudu byla dle tvrzení stěžovatelů podána též žaloba pro zmatečnost. Oba stěžovatelé jsou si vědomi té skutečnosti, že doposud nevyčerpali všechny procesní opravné prostředky, avšak na druhé straně se domnívají, že v řízení o jimi podaném posledním opravném prostředku dochází k průtahům, v jejichž důsledku jim může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Z toho důvodu je dle jejich názoru na místě aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatelů a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává zásadně pouze zásahy orgánu veřejné moci, které bezprostředně a citelně zasahují do základních práv stěžovatele a zároveň nejsou zhojitelné v řízení před ostatními orgány veřejné moci.
Co se týče stěžovateli tvrzených průtahů, tak jak již z výše uvedeného plyne, možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06).
Domáhají-li se tedy stěžovatelé projednání svého návrhu v intencích ustanovení 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, nezbývá než podotknout, že i v tomto případě je z výše uvedených důvodu nezbyté, setrvat na tom, aby se stěžovatelé alespoň pokusili přimět obecný soud k činnosti prostřednictvím návrhu na určení lhůty dle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Pokud by obecně stěžovatelé nebyli nuceni využívat tohoto právního institutu stávalo by se toto ustanovení obsoletním a účastníci řízení by si podávali přímo ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, prakticky by tak docházelo k porušení zásady subsidiarity a obcházení zákona.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než setrvat na restriktivním výkladu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost v této chvíli v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro nepřípustnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj