ECLI:CZ:US:2010:4.US.3041.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3041/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Mgr. T. H., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, P.O.BOX 109, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009 čj. 14 Cmo 144/2009-133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2009 čj. 33 Cm 18/2008-113 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným a doručeným telefaxem dne 26. 11. 2009, včas a řádně doplněným předložením jeho originálu, se Mgr. T. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o uložení pořádkové pokuty podle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel byl v řízení o zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady řádně předvolán jako svědek k ústnímu jednání před Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") na 9. 2. 2009 ve 13.00 hod. V den nařízeného jednání v 11.57 hod. bylo krajskému soudu doručeno faxové sdělení stěžovatele o tom, že v projednávané věci je vázán povinností mlčenlivosti ve vztahu ke "svému klientovi" a k jednání se nedostaví.
Dne 13. 2. 2009 krajský soud uložil stěžovateli pořádkovou pokutu 5 000 Kč (výrok I.), určil lhůtu a způsob její úhrady (výrok III.) a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
Dne 15. 9. 2009 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 13. 2. 2009 potvrdil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil domněnku, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily zejména princip rovnosti zbraní, právo na spravedlivý proces, princip přesvědčivosti rozhodnutí, nesprávně a svévolně v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") interpretovaly zákonné hmotné i procesní předpisy.
Princip rovnosti zbraní byl podle stěžovatele porušen tím, "že jeho ústní (telefonickou) omluvu odvolací soud neuznal s tím, že žádný záznam o tomto ve spise není." Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno tím, že "ačkoliv odvolací soud neměl písemné potvrzení (záznam ve spise) o tom, zda se stěžovatel ústně telefonicky omluvil z jednání Krajského soudu v Hradci Králové dne 9. 2. 2009, tuto skutečnost přičetl k tíži stěžovatele." Stěžovatel též namítl, že odvolací soud rozhodoval mimo ústní jednání, ačkoliv bylo evidentně nutné provádět dokazování. Ústavní princip přesvědčivosti rozhodnutí byl dle tvrzení stěžovatele porušen tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2009 "je zcela nepřesvědčivé svou právní argumentací ve smyslu ústavních principů."
V rámci tvrzení o svévolné interpretaci obecného práva obecnými soudy stěžovatel polemizoval s jejich kvalifikací ztížení postupu v řízení jako "hrubého" a dále tvrdil, že obecné soudy zcela opomněly se zabývat podstatou povinnosti mlčenlivosti dle zákona o advokacii; poukázal na soudní judikaturu a rozhodnutí České advokátní komory. Závěrem uvedl, že byl obecnými soudy v rozporu s Listinou "tlačen do slepé uličky", kdy každá ze dvou variant jeho jednání zakládala porušení zákonné povinnosti.
IV.
Krajský soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zamýšlený svědecký výslech stěžovatele se netýká okolností, které by nějak souvisely s jeho zaměstnáním či jeho povinností mlčenlivosti; jeho důvody pro odepření svědecké výpovědi lze považovat za liché. Uložení pořádkové pokuty bylo a je adekvátní porušení povinnosti před soud se dostavit a podrobit se svědeckému výslechu a nijak se nedotklo základních práv zajištěných Listinou v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
Stěžovatel k vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě repliku nepodal.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podle standardní judikatury Ústavního soudu pořádkové pokuty ukládané v řízení před obecnými soudy jsou zpravidla zákonnou sankcí za deliktní jednání, zamýšlenou jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci; jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho plyne, že osoba postižená pořádkovou pokutou musí mít k dispozici ústavní procesní záruky předpokládané v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. (...)." (srov. nález ze dne 30. 11. 2004 Pl. ÚS 15/04 a tam uvedená rozhodnutí; Sb. n. u., sv. 35, str. 391; č. 45/2005 Sb.). Z povahy předmětné sankce je zřejmé, že požadavky na spravedlivý proces nemusí být tytéž jako při rozhodování o vině a trestu obviněného podle trestního zákona. V zásadě nutno požadovat, aby pořádková pokuta byla rozumně proporcionální k deliktu, aby postižená osoba měla možnost se vyjádřit a měla k dispozici přiměřený opravný prostředek proti prvostupňovému rozhodnutí.
Stěžovateli byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč podle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. jež zní následovně:
" (1) Tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v §294 a 295, může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč."
Dle přesvědčení Ústavního soudu z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se stěžovatel z objektivních důvodů k jednání nemohl dostavit; výše uložené pokuty je na dolní hranici zákonem stanovené sazby a nejeví se být nepřiměřená. Napadená rozhodnutí obecných soudů dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena; tvrzení stěžovatele o jejich nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti Ústavní soud nesdílí; stěžovatel měl dostatečnou možnost v opravném prostředku uvést své argumenty, s nimiž se odvolací soud relevantně vypořádal.
Po celkovém posouzení spravedlivosti řízení vedoucímu k uložení pořádkové pokuty Ústavní soud dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení principů rovnosti zbraní, kontradiktornosti řízení a odůvodněnosti soudních rozhodnutí (jakožto prvků širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces) v případě stěžovatele nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu