ECLI:CZ:US:2010:4.US.3084.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3084/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti usnesení Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Brno ze dne 8. 9. 2009 č. j. MRBM-17299-97/TČ-2007-83-VIN a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. 70 Nt 1780/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 2 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Brno ze dne 8. 9. 2009 č. j. MRBM-17299-97/TČ-2007-83-VIN mu byla uložena podle ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), pořádková pokuta, neboť se dne 8. 9. 2009 nedostavil bez dostatečné omluvy k výslechu svědka. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. 70 Nt 1780/2009 jako nedůvodnou zamítl.
3. Napadenému usnesení Městského soudu v Brně stěžovatel vytýká, že vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. V odůvodnění zamítavého usnesení městský soud uvedl, že stěžovatel byl předvolán v dostatečném časovém předstihu a měl tedy možnost si naplánovat své záležitosti tak, aby se mohl k úkonu policejního orgánu dostavit. Podle názoru městského soudu stěžovatel svoji nepřítomnost řádně neomluvil, neboť svoji telefonickou omluvu provedl až ve 12.30, tedy v době, kdy už měl být přítomen danému úkonu. Navíc se mělo jednat o účelové nedostavení se k úkonu za účelem zajištění si možnosti seznámení se s obsahem výpovědí svědků, kteří měli vypovídat až po jeho plánovaném výslechu.
4. Stěžovatel k tomuto odůvodnění zamítnutí jeho stížnosti uvádí, že v předmětný den musel odjet služebně do Prahy a okolo 11.00 hod. zjistil, že je v časové tísni a nestihne se již do Brna dostat včas. Proto několikrát volal na telefonní číslo uvedené na předvolánce k výslechu, na němž však nikdo hovor nepřijímal. Volal proto přes policejní linku a službu konající policistce se v 11.34 hod. z nedostavení se k úkonu omluvil a tato přislíbila, že omluvu vyřídí. Stěžovatel toto dokládá výpisem jeho telefonních hovorů za měsíc září 2009, který mu ale byl doručen až okolo 11. 10. 2009. Nemohl ho tedy předložit stížnostnímu soudu a tento tak vycházel z neúplných skutkových zjištění. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu o jeho účelovém nedostavení se k úkonu. Navíc se nejednalo o prvý výslech stěžovatele v dané věci. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.
II.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ani rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 38, nález č. 147, str. 167]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 180, str. 391) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 94, str. 311) pak Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 tr. ř., aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
8. V posuzované věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují podmínky uložení pořádkové pokuty, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
9. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 606/06 (srov. k tomu obdobná usnesení sp. zn. IV. ÚS 144/2000, sp. zn. IV. ÚS 350/03, sp. zn. III. ÚS 852/07 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil, že úvaha o omluvitelnosti důvodů zmeškání úkonu účastníkem řízení je v prvé řadě doménou obecných soudů. V tomto ohledu je třeba nahlížet i na stěžovatelem v ústavní stížnosti předkládanou argumentaci. Jak Ústavní soud zjišťuje z ústavní stížností napadených rozhodnutí, orgány činné v trestním řízení konaly odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí, s přihlédnutím k charakteru řešené věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stížnostní soud v rozhodnutí o opravném prostředku výstižně uvedl, že stěžovatel jako svědek byl řádně předvolán s dostatečným (více než dvoutýdenním) předstihem. Svoji nepřítomnost při výslechu však řádně neomluvil, neboť nedoložil žádnou skutečnost, kterou by bylo možno považovat za tak závažnou, aby mu znemožnila jeho účast při plánovaném úkonu. Argumentace stěžovatele, že se k plánovanému úkonu nemohl dostavit pro vzniklou časovou tíseň při vyřizování služebních záležitostí v Praze, nemohla být závažným důvodem pro jeho nedostavení se k výslechu, k němuž byl řádně předvolán a poučen o následcích nedostavení se. Telefonické nahlášení omluvy policistce konající službu necelou hodinu před plánovaným úkonem, jímž stěžovatel v ústavní stížnosti především argumentuje, bylo stížnostnímu soudu známo, pro odůvodnění nesplnění primární povinnosti stěžovatele dostavit se k úkonu, k němuž byl policejním orgánem řádně předvolán, však nebylo stížnostním soudem shledáno za důvod dostatečný. Účelovost nedostavení se k úkonu pak stížnostní soud dovodil i z později stěžovatelem uvedené skutečnosti, že se v den plánovaného úkonu nacházel již ve 14.00 h v restauraci v Brně Bohunicích, přičemž, jak tvrdí v ústavní stížnosti, měl se ještě ve 12.30 h vyskytovat v Praze v časové tísni. Ústavní soud s ohledem na uvedené skutkové okolnosti neshledává v neakceptování stěžovatelovy omluvy ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení a nemá proto ani důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či jejich činnost dokonce nahrazovat. V jejich postupu nespatřuje prvky svévole či libovůle, či v jejich argumentaci protiústavní exces. Z tohoto důvodu nemá své odůvodnění ani stěžovatelova námitka stran porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
10. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel předně dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušného orgánu veřejné moci (stížnostního soudu) všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a této možnosti využil. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu