ECLI:CZ:US:2010:4.US.3185.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3185/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. července 2009 sp. zn. 7 C 155/89 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2009 sp. zn. 54 Co 400/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. prosince 2009, která splňovala náležitosti k podání ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho práv uvedených v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 31. července 2009 sp. zn. 7 C 155/89 zprostil Statutární město Kladno povinnosti zastupovat stěžovatele jako opatrovník v řízení stěžovatele proti Dopravnímu podniku Metro o neplatnost výpovědi a pro toto řízení ustanovil opatrovníkem stěžovatele advokátku Mgr. A. N. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. září 2009 sp. zn. 54 Co 400/2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že usnesení obvodního soudu mu nebylo vůbec doručeno, nebylo na něm správně uvedeno jednací číslo a na straně žalovaného byl uveden Dopravní podnik Metro, místo Dopravního podniku hl. města Prahy, a. s.
Ústavní soud doručil v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele k podání vyjádření účastníkům řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 22. prosince 2009 uvedl, že usnesení soudu prvního stupně nebylo stěžovateli osobně doručeno, ale bylo doručeno oběma jeho opatrovníkům (zproštěnému i ustanovenému) a stěžovatel se s vydaným usnesením seznámil při nahlížení do soudního spisu dne 6. srpna 2009 (č. l. 2546), načež proti němu podal odvolání. Usnesení odvolacího soudu mu pak doručeno bylo. Pokud se týká označení žalovaného v usnesení soudu prvního stupně, soud zde převzal doslovné označení žalovaného ze žaloby; o tom, kdo je v řízení žalovaným subjektem, není pochyb. Soud dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel nebrojí proti věcnému obsahu napadených rozhodnutí, ale, jak je zřejmé z obsahu nalézacího spisu, podává v řízení neustále desítky podání nesrozumitelného obsahu (několik desítek odvolání proti témuž rozhodnutí; opakované námitky podjatosti proti soudcům soudů různých stupňů, i proti všem soudcům daného soudu; opakovaně návrhy na určení lhůty k procesnímu úkonu apod.). Pokud by soud měl postupovat cestou výzev k odstranění vad každého jednotlivého podání stěžovatele podle ustanovení §43 o. s. ř., bylo by řízení zcela ochromeno. Stěžovateli byl již v řízení ustanoven zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.), s ním však stěžovatel odmítl spolupracovat a vlastního zástupce si přes opakované výzvy soudu nezvolil. Nelze proto než ustanovit stěžovateli k ochraně jeho zájmů opatrovníka.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 31. prosince 2009 sdělil, že má pochybnosti o ústavním přesahu námitek stěžovatele a namítané dílčí nesprávnosti nemohly podle jeho názoru nijak napadená usnesení, která považuje nadále za věcně správná, ovlivnit.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, srozumitelné, argumentačně přesvědčivé a v závěrech ve věci rozhodujících soudů, které se opírají o konstantní judikaturu, jakož ani v jejich procesním postupu, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud námitky stěžovatele směřují k nesprávně uvedenému číslu jednacímu popř. k nesprávnému označení účastníka řízení na rozhodnutí soudu, tyto případné vady jsou odstranitelné postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. Současně je třeba zdůraznit, že ani namítané pochybení obecných soudů při stěžovatelem vytýkaném doručování napadených rozhodnutí nemá žádný vliv na jejich správnost a ústavní konformitu, pročež již z toho plyne, že argumentací opírající se o tyto důvody dosáhnout zrušení napadených rozhodnutí nelze.
Ústavní soud uzavírá, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu